Neděle 23. ledna 2022, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Dvojí tvář agentek

Česko

Navenek jen sklízely obdiv na pódiích, ošetřovaly v nemocnicích nebo si užívaly šlechtických výsad - a potají riskovaly smrt. Takové byly královny špionáže.

Dvě slavné ženy se za druhé světové války ve Francii přátelily s nacisty. Ovšem každá po svém. Jedna, která se narodila ve Spojených státech a francouzské občanství teprve získala, využívala těchto styků k informování odboje. Druhá, rodilá Francouzka, s německými okupanty nejen kolaborovala, ale dokonce pro ně a proti Spojencům pracovala.

Měly spolu mnoho společného -trampoty v dětství, mnoho milenců a slávu zrozenou v Paříži.

Černá Venuše Když 2. října 1925 černá Američanka Josephine Bakerová poprvé vystoupila v divadle na Elysejských polích v Paříži se svým erotickým tancem, obecenstvo uchvátila. Na jevišti vypadala skoro jako nahá. Ostatně jednou řekla: „Miluji nahotu - to je nejužitečnější odpočinek těla od falešné morálky společnosti.“

Narodila se 3. června 1906 v St. Louis v americkém státě Missouri jako Freda Josephine McDonaldová. Byla dítětem pradleny a barového zpěváka. Její otec brzy zmizel, a když se matka vdala, přivedla na svět ještě syna a dvě dcery.

Na vzdělání neměla nejstarší dcera příliš času, protože od třinácti let pracovala jako číšnice v restauraci. Potom se přidala k jedné hudební skupině, se kterou jako zpěvačka cestovala po Spojených státech. Brzy přidala i humorné parodie a stepování. Když jí bylo patnáct let, vzala si Williama Bakera, jehož jméno od té doby nosila.

Prorazila se zpěvem, tancem a parodiemi v jednom newyorském nočním klubu, ale to jí nestačilo. Zatoužila po Paříži. I v této světové metropoli zábavy zvítězila. Na jevišti se často oblékala jenom do slupek od banánů. Ovšem nejvíc přitahovala obecenstvo svým jedinečným uměním a lehkostí, s jakou zpívala šansony a tančila. Evropu naučila divoký tanec charleston, který kdysi provozovali černošští dělníci v přístavu Charleston.

Novináři se předháněli ve vymýšlení co možná nejvýstižnějších přirovnání pro tuto originální umělkyni - nejvíc ji asi vystihovalo pojmenování „Černá Venuše“. Se dvěma hollywoodskými hvězdami soupeřila o titul nejvíce fotografované ženy světa.

Když se pokusila zopakovat svůj úspěch i v New Yorku, obecenstvo ji nepřijalo. Deník New York Times ji nazval „černou holkou“. Vrátila se do Evropy.

Paříž ji milovala a ona milovala Paříž. Vyjádřila to i písní „Mám dvě lásky - svou zemi a Paříž“. Po rozvodu s prvním manželem si vzala v roce 1937 Francouze Jeana Liona a tím získala i francouzské občanství. Vysoké ocenění od generála Pattona Josephine Bakerová však nebyla příliš politicky prozíravá. Útok italských vojsk na Etiopii na podzim 1935, který nařídil diktátor Benito Mussolini, schvalovala. Ovšem to jí otevřelo dveře k italským diplomatům v Paříži. Zato válka s Německem vzbouřila její smysl pro svobodu a demokracii -přihlásila se jako ošetřovatelka k Červenému kříži.

Po obsazení Francie měli mnozí lidé dojem, že slavná zpěvačka kolaboruje s okupanty. Často ji viděli s vysokými německými důstojníky, úředníky gestapa a vojenské správy. Netušili, že při rozmluvách s nimi získává důležité informace, které okamžitě předává spojeneckým agentům. Tuhle činnost ohrozila vážná choroba, která ji v červnu 1941 upoutala v marocké Casablance na lůžko. Teprve když v prosinci 1942 opustila nemocnici, mohla pokračovat.

Například se dověděla klíčové údaje o plánech vichistické vlády, kolaborující s Němci, na obranu kolonií v severní Africe. Díky tomu se tam Spojenci vylodili a území obsadili mnohem snáze, než doufali. Americký generál George S. Patton, který byl při udělování pochval zpravidla zdrženlivý, ji později ocenil: „Josephine Bakerová nám svou statečností velice pomohla.“

Informace o vojenské situaci v Sýrii, které předala svým spojkám, zase umožnily oddílům Svobodné Francie, spadajícím pod generála Charlese De Gaulla, osvobodit i toto území.

Při svých cestách po Francii a Africe Bakerová převážela různé zprávy a dokumenty. Marocké pasy pro Židy z východní a střední Evropy zachránily mnoho lidí, kteří pak mohli bezpečně emigrovat do Latinské Ameriky. Papíry zašívala do šatů, které nosila, ale byla to zbytečná opatrnost - německé hlídky jí místo kontroly salutovaly.

Po osvobození Francie jí prezident De Gaulle udělil vysoká vyznamenání - Lotrinský kříž a Medaili svobody. Byla pasována na rytíře Čestné legie. Veřejnost, která se dověděla o jejím hrdinství, jí opět s láskou tleskala.

Bakerová rovněž několikrát navštívila Spojené státy a podílela se na hnutí za občanská práva černošského obyvatelstva. Sama nemohla mít děti, a proto se svým třetím manželem hudebníkem Jo Bouillonem nakonec adoptovala dvanáct dětí z celého světa - tím chtěla dokázat, že lidé všech ras spolu mohou žít.

Měla spoustu milenců. Provdala se i za tři další, ale pak se ukázalo, že byli zavázáni ještě v předchozích manželstvích, takže tento akt nebyl právně platný.

Na jaře 1974 chtěla oslavit padesát let na scéně. Do Paříže se sjely umělecké celebrity z celého světa. Avšak oslavenkyně náhle onemocněla a 8. dubna ji ve spánku postihla mozková mrtvice.

Na poslední cestě milovanou Paříží doprovodilo Bakerovou na dvacet tisíc lidí. Vláda ji jako první Američanku uctila jedenadvaceti dělovými salvami. Tělo „Černé Venuše“ spočívá na hřbitově v Casablance. V roce 1991 byl o jejím životě natočen hraný film.

Pokračování na straně II

Dvojí tvář agentek

Dokončení ze strany I

Ve stovce nejvlivnějších Coco Chanel vnesla revoluci do oblékání žen - přiměla je, aby odhodily korzety, zkrátily sukně, ustřihly si vlasy, opalovaly se a oblékaly se pohodlně, podobně jako muži. Gabriela Bonheur Chanelová se narodila 19. srpna 1883 devatenáctileté dívce Jeane Devolleové ve městě Saumur ve střední Francii na řece Loiře. Její otec byl podomním obchodníkem. Milenci se vzali až následující rok. Když bylo Gabriele šest let, matka zemřela a otec se odmítl o ni a o její čtyři sourozence starat. Příbuzní je tedy dali do sirotčince. Dva roky chodila do klášterní školy a prázdniny trávila v Moulins u tety Julie, která vedla módní salon. Dívka neuměla šít, zato ráda stříhala látku na šaty a navrhovala je. Sama se oblékala jako malý chlapec a tenhle styl se snažila dát i novým modelům. Chtěla, aby se ženy přestávaly svazovat do korzetů a oblékaly si pohodlné šaty. Ve dvaceti letech nastoupila jako prodavačka do obchodu s výbavami pro nevěsty i všedním oblečením pro paní a dívky. Po večerech chraplavým hlasem zpívala s kapelou v kabaretu. Velký úspěch měla s písničkou o pejskovi Coco - Kdo viděl Coco na Trocaderu. Od té doby jí říkali Coco. V roce 1906 odjela do Vichy, kde se pokusila o pěveckou kariéru, ale neuspěla. Po návratu do Moulins přijala nabídku svého starého obdivovatele Etienna Balsana, aby se přestěhovala na jeho zámek. Stále víc toužila po tom, aby mohla začít oblékat ženy podle svého vkusu. Přítel jejího milence, bohatý anglický podnikatel a sportovec Arthur Capel, jí nakonec v roce 1909 půjčil peníze, aby mohla založit svůj první butik na klobouky v Paříži na bulváru Malesherbes. I on se stal jejím milencem. Již v následujícím roce mohla přesunout obchod na prestižnější ulici Cambon. Coco Chanel prosazovala moderní ženské oblékání -hezké a příjemné. Šaty jednoduché a univerzální pro každou příležitost, večerní róby bez rukávů. Zavedla nový div - dámské kalhoty. Za 1. světové války šila volné kabátky ve stylu ošetřovatelek. Přátelé, milenci a kamarádky jí zabezpečili bohatou klientelu. Snímky jejích modelů otiskovaly módní časopisy. V květnu 1921 představila svým zákaznicím nový parfém, který nazvala Chanel 5, a měla s ním ohromný úspěch. Na jeho výrobu sama nestačila, proto založila společnost, v níž měla pouze 10 procent akcií. Zbytek připadl milencům a přátelům, především Pierru Werthemeirovi, který měl 70 procent. Oblékat se v jejím salonu se stalo pro dámy z vysoké společnosti prestiží. Tato revolucionářka ženské módy se stala jednou z prominentních osobností umělecké Paříže dvacátých a třicátých let. Přátelila se s umělci, politiky i sportovci - se spisovatelem Ernestem Hemingwayem, malířem Pablem Piccasem a s básníkem Jeanem Cocteauem. Vystřídala řadu milenců: člena britské královské rodiny vévodu z Westminsteru, bratrance sesazeného ruského cara velkovévodu Dmitrije, ruského hudebního skladatele Igora Stravinského a další. Nikdy se nevdala. Svatbu s britským aristokratem si rozmyslela na poslední chvíli: „Je hodně vévodkyň, ale Coco Chanel je pouze jedna.“ A vždycky trvala na tom, aby ji oslovovali „slečno“. K přátelům byla štědrá, k podřízeným tvrdá. Cocteauovi platila léčení, Stravinského, který měl malé příjmy, finančně podporovala. Avšak když někdo z jejích lidí přišel požádat o zvýšení platu, na hodinu ho s pokřikem vyhodila. Třebaže měla v Paříži rozsáhlou rezidenci, stále si udržovala přepychové apartmá v hotelu Ritz, aby byla nablízku svým zákaznicím. Na Riviéře si koupila přepychovou vilu. Časopis Time ji zařadil mezi sto nejvlivnějších žen světa. Ještě v roce 1998 byla uváděna mezi stovkou nejvýznamnějších lidí 20. století - jediná ze světa módy. Nacistickou kolaborantkou Když přišli v létě 1940 Němci do Paříže, brzy se s tím smířila. Jejich důstojníci k ní byli milí, rytířští, v jejích obchodech nakupovali pro své manželky a milenky. Chodili do barů a divadel, měli plno peněz. Coco Chanel upoutal sličný jednatřicetiletý plukovník SS Walter Schellenberg. I jemu se líbila, byť byla o šestadvacet let starší. O jejich mileneckém vztahu vyprávěl po válce britským vyšetřovatelům - a po více než půl století to zveřejnila rozhlasová stanice BBC. Patrně z lásky k němu se ujala velice delikátního poslání. Nejdřív odjela do Berlína pro podrobné instrukce. Znala vévodu z Windsoru, krále Eduarda VIII., který se vzdal trůnu, aby se mohl oženit s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou. Vévoda sympatizoval s Hitlerem a ten ho chtěl po úspěšné invazi na britské ostrovy dosadit zpátky na trůn. Němci pověřili Coco, aby s ním o tom jednala. V květnu 1940, kdy Francie padla, žil s novomanželkou na jihu země, který wehrmacht neobsadil a jemuž Berlín udělil omezenou formu svrchovanosti. Britská tajná služba, která se obávala zneužití vévody Němci, ho rychle přesunula z jejich dosahu. V červnu do Španělska a v červenci do Portugalska. Do Lisabonu kvůli tomu přijel sám Schellenberg, ale dvojici zmeškal jenom o několik hodin - odplouvala na Bahamské ostrovy, kde Londýn vévodu jmenoval guvernérem. Ani Coco neuspěla. V roce 1941 potkala dalšího německého důstojníka, aristokrata Hanse Günthera von Dincklage, dosavadního vojenského atašé v Paříži, tedy příslušníka abwehru. Její nový milenec byl opět mladší - tentokrát pouze o třináct let. Von Dincklage ji seznámil se svým přítelem kapitánem Theodorem Mommem a Coco vsadila na nacisty. Byla hamižná, a proto se snažila za pomoci německých přátel získat pod kontrolu výrobu parfémů. Argumentovala velmi nestoudně: „Werthemeirovi jsou přece Židé a uprchli do Ameriky!“ KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst

***

Karel Pacner Královny špionáže Vydalo: Nakladatelství BRÁNA 387 stran, 174 Kč Zítra: Draci středověkého světa

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

V obchodním centru Galerie Butovice vyřídíte vše, od pestrého nakupování až po vyzvednutí zásilky na poště
V obchodním centru Galerie Butovice vyřídíte vše, od pestrého nakupování až po vyzvednutí zásilky na poště

Navzdory nepříznivé situaci dnešní doby, otevřelo obchodní centrum Galerie Butovice několik dalších obchodů a rozšířilo svou pestrou nabídku o...

Mohlo by vás zajímat