Francouzský módní návrhář Ted Lapidus, který oblékal Bardotovou i Belmonda, kdysi řekl, že v džínách každý omládne. Naši populaci se podařilo výrazněji omladit až tehdy, když se z tesilových kalhot i džínových náhražek převlékla do pravého indigového originálu.
Nejúspěšnější oblečení všech dob – džíny – to u nás před rokem ’89 neměly vůbec lehké. Džíny československé výroby se na pultech obchodů objevovaly už od začátku 70. let, všichni jsme je měli, ale nebyly to zrovna džíny, které bychom chtěli. Toužili jsme po těch pravých, stranické autority v nich ale viděly projev západní úpadkové kultury, ideologickou diverzi a nezdravý výstřelek mládeže, proti němuž bylo potřeba bojovat. Fenomén džínů byl u nás známý už od 50. let, poté co je objevila Evropa a začala je nosit po vzoru beatniků a rock-and-rollových idolů. Tady se jim říkalo „texasky“ a byly zakázány nejen na školách, těžký boj o ně sváděla mládež i s rodiči.
Západnímu trendu se však nedalo ubránit. „První reklamu, která se kdy na džíny u nás objevila, publikoval v roce ’67 časopis Žena a móda na texasky značky Vinettou z OP Prostějov. Během 70. let, kdy džínovina pomalu ztrácela svůj rebelský náboj, byla přijata v širším měřítku a denimové téma dostalo různá ztvárnění v podobě šatů, sukní, sak i doplňků,“ říká historička umění Konstantina Hlaváčková z Uměleckoprůmyslového muzea. A tak se z pseudodžínoviny urputně šily džínové modely z Burdy i Ženy a módy, která otiskovala sice vkusné modely českých návrhářů, ale ty se nedaly nikde koupit. Vytrvalý zájem nakonec vedl k přehodnocení stanovisek a k prvním nesmělým pokusům o tuzemskou výrobu. Výsledky nebyly zrovna skvělé, pravý denim se nahrazoval obyčejným keprovým plátnem a chyběly speciální dvoujehlové šicí stroje. A tak první československé džíny připomínaly své vzory jen opravdu velmi vzdáleně.
„Až koncem 70. let, kdy se džíny staly součástí konformního šatníku, i naše autority pochopily, že se už není třeba dále bránit a je zapotřebí, aby československý oděvní průmysl džíny začal vyrábět kvalitně,“ dodává Konstantina Hlaváčková. „Národní podnik Kras v Brně zakoupil první linku na jejich výrobu, ale objevil se problém s materiálem. Podnik Textilana v Liberci se snažil pravý denim vyrobit, což nejprve nebylo až tak úspěšné, ale později se to také podařilo. Potíže dělal také střih, který se zcela vymykal klasickému krejčovskému zpracování a naší střihové soustavě, takže džíny přinášely celý komplex problémů.“ Rok 1978, kdy se v brněnském Krasu začaly vyrábět dámské, pánské a částečně i dětské džíny, lze však přesto považovat za jakýsi mezník a zrod velkovýroby československých džínů. Ačkoliv časopis Vlasta v roce ’82 vyzývá: „Čeho je moc – toho je příliš – už bylo dost tohoto okoukaného, nudného a donekonečna omílaného stylu,“ v polovině 80. let se v podniku Kras našilo v patnácti různých fazonách na 450 tisíc kusů tuzemských indigových „originálů“. Jenže pořád to nebylo natolik ono, aby se džíny přestaly shánět od překupníků, tetiček ze západu, Tuzexu nebo pod pultem jako třeba nedostatková „líčka“, tedy džíny, které se v licenci Lee Cooper už od poloviny 70. let vyráběly ve slovenském Trenčíně.
V čem byla potíž? Vhodný materiál, těžší typy džínoviny, které praním přirozeně bledly do požadovaného sepraného odstínu. „Látky z textilních podniků Vigona a Jitka zatím vysokému standardu jakosti neodpovídají. (...) Jde o výrobu závislou na dovozu bavlny, a že její kvalitativní a kvantitativní růst souvisí s efektivitou našeho zahraničního obchodu,“ píše v roce ’85 kriticky časopis Žena a móda. Zhodnotit kvalitu džínoviny byl, zdá se, důležitý ekonomický a ideologický úkol. A tak se přišlo s vynálezem tzv. plesnivé džínoviny a kalhot plísňáčů ze „zušlechtěné“ látky pomocí chlóru a kamenů. Jenže, co na plat, džíny pro nás i nadále symbolizovaly nedostupný Západ a nedokonalá socialistická náhražka byla pravým ztělesněním jeho nedostupnosti. Autentičnost výrobku dokládala nejen patřičná látka s lehce opraným vzhledem, ale také etiketa vzadu na pásku. Ta, stejně jako tvar kapes či štepování, dosvědčovala pravost, kvalitu a prestiž značky. Největší bouráci měli Pace (čti páče) se zipy, vysoce ceněné byly rovněž Levisky, ale i ostatní značky, Wrangler nebo třeba například Rifle byly pro své majitele vstupenkou do světa „normálních“ lidí.
Nikdo z nás aktérů doby asi nezapomene na vůni prvních pravých džínů i na „romantiku“ dlouhého čekání před Tuzexem, až dovezou pár tuctů dalších kalhot do prázdných regálů prodejen na pražském Pankráci, do holešovického Kova nebo například prodejny ve Štěpánské ulici. Chceš bony, ňáký bony, koncetrovaly se přidušené nabídky veksláků s blížícími se kroky k vytoužené Mekce západního stylu. Podle kurzu, nejčastěji kolem pěti korun za jeden „bon“, nebyl problém směnit jakoukoliv částku (obyčejné džíny stály kolem stovky, ale „páče“ byly skoro za dvojnásobek) a člověk mohl s bušícím srdcem vyrazit do fronty na andrenalinový zážitek, který dnes už nepořídí.
