LEKCE ZE ŽIVOTA
Zpívala jsem od čtyř let. Byla to z nouze ctnost. Ve třech letech mě rodiče přihlásili do dětského sboru, zanedlouho jsem ale vážně onemocněla a nesměla do kolektivu. Paní učitelka řekla, že mám talent a byla by škoda přestat. Tak mě máma začala vodit do hudebky na individuální hodiny zpěvu.
Chtěla jsem být veterinářkou. Jako malá holka jsem na ulici sbírala zaběhlé kočky, psy a králíky. U mámy jsem našla pochopení, opatrovala je se mnou. Táta šílel, nicméně z lásky k nám to toleroval. Neuměla jsem si představit, že jako dospělá bych měla dělat něco jiného, než se starat o zvířata. Ve druhé třídě jsem si napsala do zoologické zahrady pro opičku. Chtěla jsem ji mít doma. Odpověděli mi, že jí u nich bude lépe. Zklamali mě.
Proslavila jsem se na střední škole. Stala se ze mne perspektivní hvězda, ale vlastně to byla náhoda. Namotala jsem se do předzpívání pro tehdejšího šéfa plzeňské opery, kde jsem neměla co dělat. Když už jsem tam byla, poslechl si mě a hodil mi rukavici v podobě nabídky na roli Bizetovy Carmen. Za tři měsíce u nich v Plzni! V naprosté neznalosti jsem s tím šibeničním termínem souhlasila. O co jde, jsem pochopila vzápětí, když jsem dostala do ruky tlustý klavírní výtah.
Davy obdivovatelů byly najednou pryč. Lidi jsou s vámi, když jste nahoře. V opačném směru mizí. Proto má člověk přátele, kteří jsou s ním za každých okolností.
Carmen mě provází celým profesním životem. Když nějaká zpěvačka v našich zeměpisných šířkách vypadá jako já, navíc má vhodnou barvu hlasu, Carmen ji nemine. Ale i když je mi připisována, neidentifikuji se s ní, je to pro mne pracovní téma. Ráda pojímám věci osobitým způsobem - nestačí mi jen interpretace, potřebuju vlastní tvorbu. Splnila jsem si sen zpívat Carmen po svém v autorském projektu Carmen a Flamenco. Tradiční tanec v podání Jany Drdácké a jejího souboru se propojuje s Bizetovou hudbou a španělskými písněmi. Operní patos je pryč.
Pevné angažmá není jistota. „Vyprdněte se na divadlo!“ řekla mi jedna z našich největších operních hvězd světového formátu.
Když mi nějaký kluk dal pusu, vzala jsem si ho. Počet mých sňatků se rovná počtu mých známostí. Na rozdíl od vrstevnic, které razily teorii: čím více - tím lépe, a pak se jednou dobře vdaly. Jestli mám něco zdevalvováno, tak je to sňatek. Moje svatby a rozvody by se nedaly spočítat na prstech jedné ruky, moje děti ano - za ně jsem vděčná. Má to jedno výrazné pozitivum: už mám vlastně klid.
Abych udržela rodinu, potlačila jsem v sobě veškeré ambice. To bylo v době, kdy byl ještě na programu fenomén rodinného dramatu. Stálo mě to mnoho sil, promeškaných příležitostí a probdělých nocí. Vše zbytečně. Pokud spolu dva lidé nežijí šťastně, agónie se nemá prodlužovat. Už bych to nepodstoupila.
Asi před deseti lety se mi zjevila Panenka Marie. Jsem věřící, ale vyhraněné vyznání nemám. Vstoupila mi do života a najednou byla všude, kam jsem přišla. Bylo mi to příjemné. Naučila mě chodit do kostela sv. Jiljí v Praze, kam si k ní od té doby chodím sednout. Dává mi pocit bezpečí i odpovědi na mé otázky. Věřím, že existují věci mezi nebem a zemí. Pro mne to je naprosto hmatatelná věc, součást života. Kdybych to tak necítila, nikdy bych to, co mám za sebou, nezvládla. Možná bych ani nevěděla, jak dál. Two Voices je moje srdeční záležitost. Nejlepší věci jsou ty, které fungují samy o sobě. S kamarádkou, šansoniérkou Janou Rychterovou, jsme spolu hrály pro radost sobě i druhým. A najednou jsme zjistily, že máme projekt, který je živý. I ten název nás napadl okamžitě, jako by to byl poslední dílek puzzle ve skládance. Vše včetně textů, aranží, image i výběru repertoáru si vytváříme samy. Máme první cédéčko!
V ochranném obalu hudby. Jsou různé důvody, proč se někteří živí vystupováním před druhými. Někdo má rád potlesk, jiný je exhibicionista. Často stojím na jevišti před velkými orchestry a zpívám díla světových autorů. Přestože jsem spíš introvert, našla jsem v tom obrovském hudebním aparátu útočiště. Špatně snáším hypermarkety, velké rauty, jsem rychle unavená ze společenské konverzace. Naopak na pódiu, kde jsem jako sólistka vypíchnutá vpředu a kolem mě je plno lidí, jsem v ochranném obalu, který tvoří hudba a v němž se vyznám. Tam se cítím dobře a vyloženě si to užívám. Největší luxus mého života: Dělám to, co mě baví.
O autorovi| PETR KOLÁŘ, Autor je redaktor časopisu Golf&Style
