O tom, jak bohatství vzniká a co je pro to třeba udělat, egyptští předáci zřejmě moc nevědí
Jan Fingerland publikoval v sobotních Lidových novinách poučenou analýzu, v níž upozorňuje na významné odlišnosti egyptské (arabské) tradice a kultury. Všímá si, že mladí muži v Káhiře provolávají hesla o svobodě, když ale mají blíže vysvětlit, o co jim jde, utíkají se ke slovům, jako je „spravedlnost“ nebo „důstojnost“. Poukazuje na absenci nepředpojaté diskuse, na to, že názorové rozdíly se v arabských zemích často vnímají jako problém. Všímá si také tamní nejasnosti představ o osobní svobodě nebo individuální odpovědnosti. A konstatuje, že tyto hodnoty „nejsou žádné antropologické konstanty, nýbrž civilizační vyrostlice“, které v arabském světě nemají tradici ani ukotvení. Demokracie v pojetí káhirské ulice = Egypt minus Mubarak. A to ještě na onu ulici chodí pouhý zlomek z více než deseti milionů obyvatel města.
V tomto kontextu těžko hodnotit současné dění v Káhiře jako buržoazní revoluci, která například u nás proběhla v roce 1848 (a musela být zopakována v roce 1989), nýbrž spíše jako bezcílnou, v evropském kontextu středověkou vzpouru proti diktátorovi, který vládne přes třicet let. Průměrný věk egyptského obyvatelstva je 24,3 roku (v Česku 40,4), takže přes 80 procent obyvatel nic jiného nezná. Saturace satelitními televizemi, internetem a mobilními telefony je i v Káhiře vysoká, Arabové tedy mají ideálně povrchní znalosti o bohatství ve vyspělých zemích. O to větší je jejich očekávání a momentální frustrace. O původu bohatství ve společnosti, o tom jak vzniká a co je pro to třeba dělat, však zřejmě ani jejich předáci nevědí skoro nic.
O Adamu Smithovi ani tuchy Egypt je spravován jako průměrná arabská země, tedy špatně. Některé mají více ropy a plynu, jiné méně, všude je ale pevně zakotven šlendrián a socialismus. V africkém kontextu sice patří Egypt k nejbohatším státům, ovšem i tak jsou jeho hospodářské výsledky žalostné. V zemi žije celkem 80 milionů lidí (a každý rok přibývají téměř dva miliony dalších), nicméně celkový hrubý domácí produkt ve výši kolem 200 miliard dolarů podle aktuálního kurzu nepřevyšuje úroveň České republiky. V přepočtu na kurz parity kupní síly (zohledňující vnitřní cenovou hladinu) je situace pro Egypt sice příznivější, ale i tak v přepočtu na hlavu zaujímá 136. místo na světě, s výsledkem 6200 USD, což je čtyřikrát méně než u nás (ČR 25 600 USD). Průměrná mzda v Egyptě činí v běžném kurzu 2500 korun, ovšem zaměstnání v našem slova smyslu tam zdaleka nemá každý: normou je práce na poli pro vlastní spotřebu anebo posedávání na městských nárožích, v lepším případě s cílem někomu něco prodat.
Celkový egyptský export je na úrovni 20 procent českého (tedy 2,5 procenta v přepočtu na hlavu!), nevyvážejí se stroje, nýbrž zejména plyn, ropné produkty, bavlna a kovové rudy. Obchodní bilance zůstává v těžkém deficitu, situaci zachraňují služby (platby za Suezský průplav a turistický ruch). Krize se na růstu HDP (kolem pěti procent) sice v podstatě neprojevila, je však třeba zaznamenat, že s klesající ekonomikou ve vyspělých zemích poklesla poptávka právě po komoditách a službách, které Egypt nabízí. Vzniklou díru zaplňuje Káhira uměle: nebezpečným tištěním peněz (deficit státního rozpočtu byl loni na hrozivých osmi procentech HDP) a takto financovanými státními zakázkami do infrastruktury. Tomu odpovídá inflace (10,4 procenta).
Ekonomický systém mají v Egyptě naprosto příšerný: zemi vládnou soukromé monopoly místních vyvolených, jejichž hlavní kvalifikací je schopnost úředně potlačit konkurenci, a to nejen domácí, ale zejména zahraniční. Problém je vstoupit do odvětví, i zbankrotovat. Vše je neměnné a dané. Státní aparát pod rouškou zvyšování zaměstnanosti prosadí a udržuje jakýkoli monopol, který si kdo dokáže prosadit. To má zcela devastující dopad na hospodářství. Malý příklad: v Egyptě kdosi vyrábí lednice, proto stát na jejich dovoz uvalil ohromné clo. Kvalita, spotřeba a design domácích egyptských lednic jsou mizerné, zhruba na úrovni Československa sedmdesátých let, cena těchto lednic však dosahuje cca 20 tisíc korun při platu, který jsme již výše zmínili.
Co bude s Egyptem dál? Obávám se, že všeobecné nepochopení základních tržních principů – oné (hlupáky i u nás vysmívané) neviditelné ruky Adama Smithe – paralyzuje možnosti rozvoje tamní ekonomiky a tím i růst silné střední třídy, která by žádala demokracii.
Poslední česko-egyptské srovnání: Egypt nemá více orné půdy než my. Je závislý na dovozu potravin a jejich cena na světovém trhu za poslední rok stoupla o 44,8 procenta. Připočtemeli tedy k už tak neradostným vyhlídkám země ničemná rozhodnutí marxisticko-maoistické bojůvky v čele EU, která s chimérou globálního oteplování bojuje snahou omezit emise životadárného oxidu uhličitého, a to i cestou podpory pěstování takzvaných biopaliv (= zdražování potravin), máme se na co těšit. A nejen v Egyptě.
Ekonomický systém je v Egyptě naprosto příšerný: zemi vládnou soukromé monopoly místních vyvolených, jejichž hlavní kvalifikací je schopnost úředně potlačit konkurenci
O autorovi| KAREL KŘÍŽ, ekonom e-mail: Karel.kriz@valueadded.cz
