* LN Jak došlo k tomu, že jste dostal objednávku od městského orchestru v Bremerhavenu?
Bylo to oklikou. Vloni na premiéře mé symfonie byl přítomen flétnista Jan Ostrý, který hraje v duu s harfistkou Janou Bouškovou. Dohodli jsme se, že napíšu skladbu pro flétnu a harfu a nad partem jsme s Janou zjistili, že si máme jako muzikanti co říct. Zadala mi koncert pro harfu s tím, že se pokusí partituru někam nabídnout a nejbližší příležitostí byl abonentní koncert orchestru v Bremerhavenu. Dirigent Stephan Tetzlaff nejen že partituru přijal, ale ještě ji zaplatil a připojil oficiální objednávku instituce.
* LN Byl pro vás velký rozdíl spolupracovat se zahraničním orchestrem?
Přístup hráčů byl radikálně odlišný od většiny zdejších těles. A není to tím, že by bylo diametrálně lepší. České orchestry jsou podfinancované a nemohou si dovolit skladbu zaplatit, dát jí potřebnou propagaci a nutný počet zkoušek.
* LN Kolik tedy měl orchestr v Bremerhavenu celkem zkoušek na vaše dílo?
Před příjezdem sólistky absolvovali dvě čtecí zkoušky a se sólistkou byly čtyři další plus generálka. To je dohromady šest zkoušek.
* LN A jak dopadla premiéra?
Vyvedly se oba koncerty, na tom prvním byli hráči trochu rezervovanější, na druhém už se uvolnili a sami říkali, že by to bylo zralé na nahrávku.
* LN Plynou z toho nějaká další provedení nebo nové zakázky?
Úspěch se rychle roznesl, a skladba tak bude příští rok prezentována na mezinárodním harfovém kongresu v Tokiu. Díky dobré spolupráci s orchestrem v Bremerhavenu tam mám další objednávku, ještě nevím, co to bude. Můžu napsat libovolně dlouhou věc, to je luxusní nabídka.
* LN Jak často se stane, že vám zaplatí skladbu?
U nás se mi to ještě nestalo, není to zvykem ani u těch nejprestižnějších objednávek. Odměnou je, že skladbu provede dobrý orchestr. Když je dobrá sezona, přijdou nějaké peníze odOSA... Snažím se jednat s interprety, kteří mohou skladbě pomoci. Zkrátka živit se tím nedá.
* LN Možná panuje iluze, že skladatel tvoří hlavně z vnitřního pnutí a nikoli pro zakázku.
Objednávka je příjemná okolnost, která ve skladateli vybudí energii a chuť něco napsat. To je hezké, ale samotný akt psaní jde mimo. U mě skladbě často předchází vizuální představa nebo příběh. Může to být inspirace nevědomá, kdy si zpětně uvědomím, že nějaká báseň předurčila formální podobu díla.
* LN Pode seznamu vašich skladeb se zdá, že převažují formy tradiční - sonáta, koncert...
Sergej Prokofjev řekl, že skladatel není monolit, že má více linií. Já mám linii koncertantní, kde respektuji tradiční formy a do nich se snažím začlenit své nápady. A pak je to linie příběhová, kde impulzem je mimohudební představa. Zajímá mě také elektronická hudba. Pro skladatele to má až očistný účinek: najednou se musí kompozičně vyrovnat s materiálem, který není primárně hudební. Vede to k mnohem hlubšímu přemýšlení o zvuku, což je pole neorané.
* LN Jak vidíte podmínky soudobé tvorby u nás?
Díky tomu, že s přáteli vedeme server o současné tvorbě, jsem v kontaktu s mnoha skladateli a interprety u nás i v zahraničí. Tím kritičtěji vidím naši scénu. Na jedné straně zde panuje generační konzervativismus, a na druhé straně střídmá modernita, kdy skladatelé začínají pomalu přijímat principy hudby, které přinesla takzvaná Nová hudba. Vidím tady ostrý předěl mezi generacemi. Nesvádíme líté boje, ale i ze strany interpretů se setkávám s pohledem svrchu - stalo se mi, že hráči odmítli provést nějaký efekt, protože jim připadal nehudební. Musíme si ale uvědomit, že byli vychováni v určitých estetických normách a nejsou tak otevření.
* LN Interpreti jsou konzervativní, publikum jakbysmet, soudobá hudba se izoluje a na koncerty skladatelů chodí hlavně skladatelé sami. Kudy vede cesta ven?
Není to sice tak černé, jak říkáte, ale obecně jedinou cestou ven je, když skladatelé budou důslední v tom, co chtějí. Dochází totiž k tomu, že hudební tvůrci na daný stav přistoupili a píší skladby „po srsti“. A dokonce se konzervativismus bere jako řemeslná ctnost. Nikde jinde na světě by vám neřekli, že když píšete pěkně čitelnou partituru, smyčce na pět řádek, tak je to dobrá skladba.
* LN Jste coby studentAMUspokojen s úrovní výchovy mladých skladatelů?
Nejlepší zkušenost jsem zažil v Českých Budějovicích. Tam nebylo skladatelské oddělení, byli jsme tři nadšenci plus profesor Churáček. Začali jsme pořádat skladatelské večery, co jsme napsali, to jsme si zahráli. Poté na pražské konzervatoři jsem byl svědkem toho, že dvanáctičlenné skladatelské oddělení rušilo koncert pro nedostatek kompozic... Velkým impulzem pro mě byla HAMU, kde jsem našel fungující tvůrčí kolektiv. Pluralita názorů je tam obrovská a možnosti také. Studenti tam mají řadu příležitostí hlavně zásluhou profesorů Ivana Kurze a Václava Riedlbaucha. Během studia jsem se dostal čtyřikrát k orchestru, což ani v zahraničí není běžné.
* LN Proč jste založili A tempo Revue a o co usilujete?
Cítili jsme, že tu chybí nějaká širší platforma pro soudobou hudbu. Jsou zde časopisy jako HIS Voice, Opus Musicum, které se specializují na určitý výsek scény. Nám přišlo zajímavé prozkoumávat celý prostor, smyslem je zpřístupnit hudbu nejširšímu publiku, vyplnit informační vakuum. Návštěvnost stránek je kolem devíti set lidí denně, což je pro nás důkazem, že to není marné.
* LN Na čem momentálně pracujete?
Dokončuji kantátu na slova Bohuslava Reynka, která zazní na Pražských premiérách. Je to pokus vyrovnat se s jeho poezií, která mě pronásleduje už od konzervatoře, a stále jsem nemohl najít formu, jakou to vyjádřit. Píšu taky román, ale zatím jen tak pro sebe.
