Je dobře, že se Praha (opět) stává normální zastávkou světových turné operních hvězd. Dnes budou mít diváci v Praze už podruhé, po prosincovém debutu v roce 2007, příležitost slyšet živě jednu z nejuznávanějších světových mezzosopranistek posledních let - Elinu Garanču.
Její recitál vychází z její nejnovější nahrávky s názvem Habanera, vydané u prestižního vydavatelství Deutsche Grammophon. Pro své vystoupení ve Smetanově síni Obecního domu s Pražským filharmonickým orchestrem zvolila ohnivý španělský repertoár, včetně zarzuel a cikánské hudby, který bychom u blondýnky od „chladného“ Baltu nečekali. Renomovaný dirigent Karel Mark Chichon, její manžel, má ovšem k pyrenejské oblasti hluboký vztah. Jeho rodové kořeny sahají do Gibraltaru, narodil se v Londýně. Jako dirigent ovšem působí po celém světě u předních orchestrů. Na dnešním koncertu převládají skladby pocházející ze Španělska nebo se ke Španělsku a jižanskému temperamentu vztahující (árie z Donizettiho Favoritky, předehra Verdiho Sicilských nešpor nebo Španělské capriccio Rimského-Korsakova). Chybět pochopitelně nebudou árie z Bizetovy Carmen - role, v níž Garanču díky přenosům do kin z Metropolitní opery poznal celý svět, včetně České republiky, kde se projekt přímých přenosů operních představení do kin úspěšně uchytil.
Po ruské sopranistce Anně Netrebko, která si svým hlasem, půvabem mládí a skvělým herectvím podmanila operní svět, je Elina Garanča, pocházející z Lotyšské Rigy, další supernovou, která prudce zazářila na operním nebi. Porovnámeli její pražskou Carmen při koncertě z roku 2007 s tím, co předvedla v letošní inscenaci v MET, je zřejmé, že svou kariéru buduje uvážlivě a nepodléhá marketingovým tlakům. Soudě podle její newyorské Carmen, její hlasivky neřídí pudová vášeň, ale intelekt a pochopení podstaty této Bizetovy cikánky. Namísto komety, která operní oblohu jen efektně přeletí, je dnes stálicí.
LN Narodila jste se v pobaltském Lotyšsku, a když se země osamostatnila ze sovětské nadvlády, byla jste teenager. Pamatujete si ještě na tu přelomovou dobu a na to, jak jste ji prožívala?
Samozřejmě si na ni pamatuji. Začalo to už perestrojkou v roce 1987, celá ekonomika byla zhroucená, čekali jsme ve frontách na cukr, na brambory, nebyl toaletní papír. Měli jsme letní byt, kde jsme pěstovali, co se dalo. Na vlastní osamostatnění v lednu 1991 mám velice smutnou vzpomínku, protože náš rodinný přítel, fotograf a kameraman, byl zastřelen a my jsme to viděli v televizi. Na ulici, kde jsme bydleli, byla telefonní centrála, kterou chránili Lotyši, a my jsme jim nosili teplou polévku, čaj, aby jim nebyla taková zima. Byly to velice emocionální chvíle, na ty se nedá nikdy zapomenout.
LN Máte nějakou roli z českého repertoáru, která by vás zajímala?Zatím toho o české opeře bohužel mnoho nevím. Když češtinu poslouchám v ulicích nebo čtu v novinách, vzbuzuje ve mně obavy. Chci mít alespoň základní znalosti jazyka, ve kterém zpívám, alespoň trochu být schopná tím jazykem mluvit, abych dokázala zachytit správnou výslovnost. Ale nikdy neříkejte nikdy... Třeba za tři čtyři roky... Potřebuji k tomu dostat odvahu. LN Češi vás znají nejen z vašeho recitálu, řady báječných nahrávek, ale i jako Rossiniho Popelku nebo Bizetovu Carmen, protože stejně jako lidé po celé planetě mají možnost chodit do kina na přímé přenosy z Metropolitní opery. A bývá vyprodáno. Co říkáte na tento nový kulturní fenomén?
Má to své výhody i nevýhody. Výdej emocí a psychologický tlak jsou obrovské, když si uvědomíte ty tisíce, kteří se na vás v tu chvíli dívají. A nemůžete dodatečně nic opravit. Pro nikoho z nás to navíc není finančně výhodné. Ale na druhou stranu se tak opera stává dostupnější pro mnoho lidí. I pro ty v džínách a triku s popcornem -každý je vítán. Díky velice detailním záběrům můžete vše sledovat z větší blízkosti než divák v divadle z druhého balkonu. V kině vidíte všechno, každé mrknutí očí, záchvěv tváře, to je velice působivé. Opera se tak dostane všude od Austrálie přes Island a Mexiko až do Argentiny, do zemí, které jsou daleko a nevím, kdy se mi podaří, abych tam mohla vystupovat opravdu naživo.
LN Pane Chichone, jaký význam mají podle vašeho názoru v dnešním globalizovaném hudební světě národní kořeny?
Pro hudebníka, jako jsem já, je domovem celý svět, takže „vrozené“ národní ukotvení v mém případě nedává příliš smysl. Je to dáno i tím, že Gibraltar je vlastně malé město s třiceti tisíci obyvateli -tam se opravdu těžko vytváří nějaká národní identita. V dnešní době je všechno dostupné - virtuálně můžete být v jeden a ten samý den kdekoli na planetě. Žijeme v globalizovaném světě a jinou možnost už ani nemáme. Ale i tak velmi silně pociťuji své španělské kořeny. A to je i důvod, proč často diriguji španělskou hudbu, které okamžitě rozumím.
***
Když češtinu slyším v ulicích nebo čtu v novinách, vzbuzuje ve mně obavy. Chci mít aspoň základní znalosti jazyka, ve kterém zpívám, abych zachytila správnou výslovnost.
