Jako bych byl měl závazek a splnil ho: do pražského knižního svátku přečíst celou Austenovou. Právě jsem zavřel její poslední, sedmý román Sandition, který nedopsala: umřela. Dopsala ho jakási Marie Dobbsová, a já ho četl nastražený, jestli poznám ten šev.
Kdysi jsem četl Pýchu a předsudek, nedávno jsem si koupil Mansfieldské panství. A vtažen do společnosti i do krajiny vypůjčil jsem si Emmu. Když jsem ji dočetl, bylo mi smutno, tak jsem začal brát jedno za druhým. A když jsem to přečetl, vidím, že Jane Austenová psala vlastně pořád dokola jednu knížku. Změnila jen jméno, osoby, a místo děje: a žádné z nich není na mapě, našel jsem jen kopec Box Hill, kam si jednou Emma se společností udělala výlet.
Ty knížky se čtou pracně, je tam třeba dvacet postav. Pletou se vám jména, musíte se vracet, kdo to vlastně je a co dělá. Tak se dneska nepíše. Vždycky je tam mrzutý otec, choulostivý na průvan nebo posedlý ideou, kterou obtěžuje rodinu. Nejméně dvě dcery, a jsou-li tři, ta nejstarší začíná kysnout. Jeden nebo dva synové, tíhnoucí k rozmařilosti. K tomu nějaká ovdovělá nebo neprovdaná teta Norrisová, upovídaná, a ta když začala něco říkat, obracel jsem stránku. Právě si uvědomuju, že chybívá matka.
Kniha je o tom, jak se rodiny navštěvují, kdo s kým bude sedět, koho pozvou osobně a koho písemně v naději, že nepřijde. Účelem je, aby se mladí lidé spárovali. Společenská hierarchie je dána původem nebo majetkem. Ženy umí Austenová popsat mistrně, mladí muži jsou schematičtí. Ucházejí se o dívky zdvořilou řečí, vtipem, pozornostmi u stolu. K sexu nedojde nikdy, snad až po svatbě, doufejme, ale kniha za svatbu už nesahá.
Není zřejmé, z čeho ti lidé žijí, ale každá domácnost má mnoho služebnictva, kočár a koně. Něco o jejich práci tuší se z toho, že občas někdo z mužů musí do Londýna: stihne na koni za den tam i zpátky. Dobrou partií jsou námořníci, kteří získali bohatství v Přední Indii, slabší partií je farář s pevnou prebendou. Přijatelné věno nevěsty je třicet tisíc liber.
Hrdinkou knihy je vždycky dívka asi třiadvacetiletá, hezká, vtipná, vzdělaná, jejíž ctižádost je v rovnováze s vkusem a výchovou. Jmenuje se Emma, Charlotta, Fanny, Anna… Nejvíc mě upoutala Emma, se kterou bych se rád sešel. Vyniká pronikavým úsudkem, pozorovacím talentem: dává v duchu dohromady manželství, Austenová však na její úsudek nedbá a dá dohromady lidi jinak. Emma má mnoho nápadníků, některé přímo odmítne, zájem jiných obrátí k některé své přítelkyni. Mezi jejími ctiteli, jehož ona však tak nevnímá, je ušlechtilý, vzdělaný, o něco starší muž, který ji kritizuje, poučuje, povzbuzuje ji při skleslosti: pan Knightley.
Ačkoli, jak jsem řekl, píše Austenová pořád jednu knihu, sama se u toho vyvíjí. Začala psát, myslím, z potěšení a vyvíjí se ke kritickému pohledu. Styl je složitý, důvtipný. Překlady Evy Kondrysové jsou skvělé. Nedopsaný Sandition přeložila Stanislava Pošustová. Šev jsem nepoznal, snad jen styl je prostší. Ale mistrné bylo dovést všecky motivy ke konci. Od prvních stránek této knihy jsem cítil, že Austenová má ve svých dvaačtyřiceti letech takové společnosti dost a začala psát skoro satiru: osmačtyřicet let před naší Babičkou. Román Emma považuje se však za nejlepší, a je. Sama dívka Emma dopadne nakonec nejlépe ze všech: vezme si pana Knightleyho.
