Umělec, kterého si vážíte, připravil výstavu, jejíž klíčovou část považujete za nepovedenou. O tom se žádnému kritikovi dobře nepíše. Umělcovo selhání tu přitom není způsobeno vypočítavostí nebo nepoctivostí, spíše naopak. Přemítání o důvodech, které Císařovského do prohraného boje vedly, vede až k úvahám o nejednoduché pozici angažovaného umění dneška.
Začněme tím pozitivním, tedy podzemním a horním patrem pražské Špálovy galerie, kde se Císařovského výstava nachází. Ve sklepním prostoru najdeme nádhernou sérii obrovských akvarelů. Horizontální formáty v některých případech výrazně přesahují dva metry. Jak dokázala nedávná výstava na Staroměstské radnici, s akvarelem to Císařovský umí. Jistota, s jakou se do podobně neuvěřitelných formátů pouští, je ovšem vykoupena závanem akademismu. Ten vlastně ani nevadí. Série lidských figur doplněných zvířaty - psy, srnami, krysami i netopýry - má v sobě cosi klasicky uměřeného, přitom živě řeckého, a pokračuje i v nejvyšším patře Špálovky. Zde se k ní připojují i neméně bravurní krajinářské akvarely a série olejomaleb s námětem lidských párů s rejnokem. Spojení nahých těl s mořskou rybou je elegantním, přitom vtipným uchopením erotického motivu.
Černobíle jasné barvy Podobné hyperboly, které ponechávají místo pro fantazii, však chybí přízemnímu patru, kde je umístěn cyklus obrazů společenskokritického charakteru. Snad nejúspěšnější je Císařovský v obraze Klíště: nahý muž se prohýbá pod fialovým balonkem nacucaného hmyzu na zádech, jako kdyby to byla nějaká metafyzická vina. Výstava vrcholí a současně se láme malbou Kam až o obřích rozměrech 210 x 280 centimetrů. Symetricky komponované, ilustrativně pojaté a barevně zářící podobenství o násilí na první pohled evokuje středověké zobrazení hříchů a lidského utrpení. I starší obrazy Tomáše Císařovského v sobě cosi ze středověké malby měly. Jeho postavy byly spíše alegoriemi než živými bytostmi. Často je doplňoval atributy, které svou nejednoznačností obrazy zachraňovaly před doslovností. Podobný prostor však velká Císařovského malba nenabízí. Pachatelé a oběti, dobro a zlo, vše je i přes barevnost obrazu černobíle jasné. Vedle středověké malby dílo paradoxně evokuje i dekorativní, obsahově indiferentní vitráž ve stylu art deco.
Velké téma a velký formát ještě nedělají velké umění. Tomáš Císařovský tuto pravdu bezpochyby zná, a přesto přijal výzvu tématu, pod jehož váhou by zakolísal i Dostojevský: Jak reflektovat násilí mezi lidmi? Jak se smířit se zlem, které je součástí našeho světa? Velké otázky, případně morální rovina umění jsou něčím, co Císařovský stopuje už dlouho. Jako jeden z mála českých malířů se systematicky zaobírá historickými náměry, které často interpretuje skrze jejich dobovou obrazovou dokumentaci. Zde však Císařovský vycházel jen ze sebe. Obraz Kam až mi v něčem připomíná Slovanskou epopej Alfonse Muchy nebo obří alegorické obrazy Maxe Švabinského z první republiky. Autoři si v nich zvolili ambiciózní námět, do jehož zpracování vložili celoživotní zkušenosti. Přesto, nebo právě proto, neuspěli. Programové usilování o co nejhodnotnější obsah vyprodukovalo nudu. Po formální stránce ukázalo, jak ekumenická snaha o srozumitelnost vede k uměleckému zpátečnictví. Důležitost ukáže čas Podobně jako u meziválečného Švabinského nebo Muchovy Epopeje však ani tu nejde o ztracený projekt. Císařovského aktuální malby mají svou důležitost. Jenže asi úplně jinou, než autor zamýšlel. Ani Slovanskou epopej dnes neobdivujeme pro dojímavé vylíčení slovanské mytologie, ale pro její malířské kvality. Švabinského nahé selky nás neuchvacují přesvědčivou apoteózou blahobytu, ale vědomím kontrastu, který kvalitní, ale anachronická malba vytvářela s dobovou avantgardou. Co si budoucnost vezme z Tomáše Císařovského, se ale neodvažuji hádat.
***
Tomáš Císařovský: Kam až Galerie Václava Špály do 30. 4. 2011
