Ve vynikající satiře ukrajinského spisovatele Andreje Kurkova Tučňák a smrt, která mě zaujala nejen proto, že jejím smutným hrdinou je pisatel pravidelných nekrologů, říká okrskový milicionář Sergej: „Já nemám noviny rád. Vždycky mi zkazí náladu.“ Noviny za to ovšem nemohou, pokud v tom není nějaký škodolibý podnikatelský záměr, že dobré zprávy se v nich nacházejí obvykle v menšině, jsou vzácnější nad modrý Mauritius, zato jobovek je denně jak naseto.
Tento pošmourný týden začal strašlivou zvěstí. Rozhodně nechci předstírat, že znám všechny lidi na světě, ale vražda předního slovenského právníka Ernesta Valka mnou otřásla i proto, že na něj mám trochu netradiční osobní vzpomínku. Poprvé jsme se potkali při jednání naší sekce vnitřní politiky v prezidentské kanceláři, kam přišel jako tehdejší první federální předseda Ústavního soudu.
Lehce odbočím. Před blížícím se nekulatým výročím listopadové revoluce je záhodno připomenout, že změna režimu vygenerovala (ale fuj, už se vyjadřuju ministerským slovníkem, stvořila či objevila!) řadu do té doby neznámých kvalitních osobností, které se takřka přes noc staly politiky nebo se novou profesi za pochodu rychle doučily. Současné poslanecké rychlokvašky jim nesahají ani po kotníky, a jak říká strejda Raúl v Giardinelliho Sedmým nebi, jsou jako sumci, že hlava jim patří vyhodit. Ernest Valko byl rozhodně jedním z nejlepších. Mimořádně erudovaný, vzdělaný, elegantní, vtipný, ke všemu si mě získal láskou k fotbalu.
Po dvaceti letech je čas ledacos odtajnit, zbavuji tedy sám sebe mlčenlivosti a rád prozrazuji, že aby nám z té haldy úřednické práce nepřeskočilo, občas jsme si chodili v podvečer zakopat na hřiště Správy tělovýchovy a vrcholového sportu federálního ministerstva vnitra do Stromovky. Po listopadu 1989 ji mimochodem vedl bývalý výborný útočník Sparty Jaroslav Bartoň, který se kdysi zapsal do Guinnessovy knihy rekordů, protože hned v první minutě svého prvního ligového utkání dal gól.
Musel to být pohled pro bohy, když proti sobě na trávníku nastoupili ostřílení internacionálové Ján Geleta, Václav Migas a proti nim nadšenci ministr Jan Ruml, jeho náměstek Martin Fendrych, prezidentův poradce Jiří Křižan, Rejžek.. a taky generální prokurátor Martin Lauko a Ernest Valko. Pamatuji si ho jako rychlého, důrazného hráče, ale jednou po nějakém prudším souboji odkulhal. Já to fakt nebyl!
Se sympatiemi jsem pak z povzdálí sledoval jeho odvážné činy ve velkých stamilionových kauzách a tiše se radoval, že tenhle buldok jen tak někomu neuhne, jako tenkrát při fotbálku, i kdyby měl přijít o nohu. Nikdy by mě nenapadlo (nebo mě napadnout mělo?), že skvělý chlap s tváří krasavce z italského bijáku skončí právě jako v nějakém mafiánském filmu kulkou zákeřného vraha. Když už mám dnes citátovou slinu, nad Valkovým osudem se mi vybavuje úvaha z nedávno vydaného románu Philippa Claudela Šedé duše: „Dobří lidé odcházejí rychle. Všichni je mají rádi a smrt taky. To jen darebáčci mají hroší kůži.“
