Jean Améry (1912-1978) svůj esej O stárnutí poprvé publikoval, když mu bylo pouhých pětapadesát let. Úvahy o stárnoucím člověku rozčlenil do kapitol, v nichž zkoumá jeho vztah k času, vlastnímu tělu, společnosti, civilizaci a smrti. Vtextu inspirovaném existencialistickou filozofií a francouzskou beletrií bychom marně hledali nějakou náboženskou útěchu. Autor pojímá smrt jako velké nic, které se vzpírá racionální analýze, a snaží se z pomocí různých map vymezit cestu, jež k tomuto nic vede.
K nejpozoruhodnějším částem eseje patří pasáže o prožívání vlastní tělesnosti. Podle Améryho se člověk v průběhu stárnutí stává stále více svým tělem; zatímco v mládí byl energií, ve stáří se stává hmotou. „V průběhu stárnutí se stávám svým já prostřednictvím svého těla a proti němu: když jsem byl mlád, byl jsem svým já bez svého těla a spolu s ním.“
Kdy se vlastně člověk stává starým? Améry „sociální stáří“ nedefinuje dosažením nějaké věkové hranice ani pocity stárnoucího, ale pohledy druhých. Člověk je starý, když zjistí, že je pouze tím, kým je. „Rázem poznává, že mu svět neposkytuje kredit na budoucnost, že nepřistupuje na to, aby ho viděl jako toho, kým by mohl být... Nikdo se ho již neptá: Co budeš dělat? Všichni konstatují střízlivě a neotřesitelně: To už jsi udělal. Zakouší zcela neotřesitelně, že účet sečetli ti druzí...“ Vymanit se tomuto účtu společnosti může podle Améryho jen blázen nebo ten, kdo se radikálně rozejde s dosavadním životem a prostředím - je ale právě znakem stáří, že stále více lpíme na tom, co máme.
Stárnoucí člověk přestává rozumět kulturnímu kódu své doby a upíná svůj pohled do minulosti. Jako demonstrace Améryho výkladu může sloužit třeba rozhovor s Josefem Škvoreckým v posledním Salonu Práva: „V mém věku už člověk nesleduje, co dělají lidi o padesát nebo více let mladší než on. Vrací se k tomu, co měl rád, co mu pomohlo.“ I kdyby se starý podle Améryho namáhal sebevíc, nikdy nebude úplně „in“ a mladí na něj budou pohlížet v nejlepším případě s blahosklonnou úctou.
Jean Améry se narodil jako Hans Mayer ve vídeňské zpola židovské rodině. Za druhé světové války se zúčastnil odboje v Belgii, byl vězněn, mučen a posléze deportován do Osvětimi, Buchenwaldu a Bergen-Belsenu. Po válce si změnil jméno, aby demonstroval svůj rozchod s německým prostředím, dlouhá léta nesouhlasil ani s vydáváním svých knih v Německu a Rakousku. Jeho kniha Bez viny a bez trestu vydaná v roce 1966 (česky 1999) patří k důležitým svědectvím přeživších holokaust. V roce 1976 publikoval v češtině zatím nevydaný esej o sebevraždě Vztáhnout ruku na sebe. O dva roky později ji sám na sebe vztáhl.
***
VYŠLO ČESKY
O stárnutí. Revolta
a rezignace
Jean Améry
V překladu
Daniely
Petříčkové
vydalo
nakladatelství
Prostor,
Praha 2008.
176 stran.
