A jak se kolem ní a kvůli ní vrší mrtvoly. Roztouženého malíře dohání k šílenství, když na jeho otázky, zda v něco věří, s nevinnou upřímností odpovídá svým lehkým vysokým sopránem - nevím.
A Julie Bauer také rozběhne svůj hlas do jemných koloratur, když si udiveně pohrává s revolverem, jímž se má zastřelit podle příkazu doktora Schöna (v podání Heika Trinsingera), svého třetího manžela rozběsněného žárlivostí. Jednoduché scéně připomínající rozlehlou halu dominuje postel, k níž se upínají všichni, kteří Lulu podlehli nebo ji využívají, ale jimiž je také manipulována. Výkon Julie Bauer tu povyšují všichni představitelé ctěných mužů i vyžírků, kteří se stávají obětí vražedkyně s dětskýma očima, aby se nakonec ona sama stala obětí jejich mužského ega. I když Bergova Lulu nemusí být pro každého jeho „šálkem čaje“, je nezpochybnitelné, že Essenští přivezli inscenaci, která neohromovala nákladností nebo obsazením hvězd, ale naší operní praxi nastavila nelítostné zrcadlo perfektností dotaženou do posledního detailu.
Slepé uličky stačí objevit jednou Na festivalu také vůbec poprvé zazněla původní verze Janáčkovy prvotiny Šárka. Brněnské nastudování původní verze z roku 1887 dodrželo pouhý klavírní doprovod, což je pro patetickou operu handicap. Slabina provedení vyplývala i z požadavků na zpěváky velkých dramatických hlasů. Obsazení mladých a nesporně talentovaných sólistů Lucie Kašpárkové a Juraje Nociara do rolí Šárky a Ctirada neodpovídalo jejich schopnostem, a tak se ocitali na hranicích svých možností. Režisérka Kristina Belcredi dění symbolicky soustředila kolem velkého „jednacího“ stolu, od kterého se vládne. A právě o místa na židlích kolem něj vypukne spor poté, kdy muži od vládnutí odeženou ženy.
Nejen ze zahajovacích projevů bylo zřejmé, že se festival těší vstřícné podpoře města Brna. Kéž by takto kulturně osvícených vedení měst bylo u nás více. Ne jako v Ústí nad Labem, kde městští zastupitelé šmahem odhlasovali záměr převést zdejší operní a baletní divadlo na Ústecký kraj, který ho ale také nechce. Jakkoli zdejší divadlo prošlo za sto let různými peripetiemi, opera se tu dnes dělá na vysoké úrovni.
Letošnímu druhému ročníku janáčkovského bienále se podařilo přitáhnout pozornost diváků, a to i mladých. K naplnění ambic, aby se z Brna stala analogie Salcburku a Mozarta, je daleko, ale oproti prvnímu ročníku je přiblížení k této vzdálené metě zřejmé.
O autorovi| HELENA HAVLÍKOVÁ, Autorka je hudební kritička
