Dnes o deskách, které dopadly jinak, než původně měly
Krabice se čtyřmi disky Vladimíra Mišíka a skupiny Etc..., která právě vyšla u Supraphonu pod názvem Déja Vu (1976-1987) shrnuje Mišíkovy „předrevoluční“ nahrávky po rozpadu Flamenga - s proměnlivou sestavou, kterou (právě pro vědomí nestálosti) hned na počátku označil Mišík jen zkratkou „etc.“ za vlastním jménem a příjmením. Není to jenom komplet čtyř alb a bonusů: díky Mišíkovu komentáři (v dobrém rozhovoru s Ondřejem Bezrem) lze jeho nahrávky sledovat i jako příběh náhod, nenaplněných plánů a akcí, které dopadly zčásti jinak, než bylo plánováno.
Vyvzdorovaná první dvě alba jsou výslednicí mnoha vektorů, hlavně dobové cenzury na jedné straně a odvahy a razance producenta Hynka Žalčíka na straně druhé. Mišík zmiňuje tehdejší přitroublý termín „menšinový žánr“, který ale občas sehrál pozitivní úlohu: „My jsme měli jistou výhodu, že jsme byli považovaní za takzvaný menšinový žánr. Nikdo ze supraphonských papalášů nepředpokládal nějaký masový dopad téhle desky...“ Tedy i Vladimír Merta nebo Jiří Suchý, kteří v té době vydávat nemohli, měli na albu aspoň texty.
Povědomí o vlivu se ale změnilo: už druhé album nemohlo nést název Královský večer, protože stejnojmenná píseň napsaná na verše Josefa Kainara musela pryč. Ten cenzorský zásah je slavný: vadil výraz „autodafé“, který v milostném textu sice nijak nesouvisel se sebeupálením Jana Palacha, ale komunistické hlídače slov, potrefené husy, jiná konotace nenapadla.
Jestliže Mišíkova „jednička“ a „dvojka“ jsou svým způsobem klasikou, poslouchat „trojku“ a „čtyřku“ z osmdesátých let je v něčem dráždivější a napínavější. Ani jedno z těch alb nemá punc skutečně povedeného díla - zvlášť pro ty, kteří měli rádi Mišíka jako jasně profilovanou figuru českého rocku a folkrocku. Mišík se vracel na scénu, skupina se člensky usazovala, proměňoval se přístup. Album Etc... 3 (1986) je v mnohém hledačské, žádné hity o lásce jako večernici, zkoumalo se, jakou roli bude mít nově příchozí nerockový Petr Skoumal...
Je to asi víc dílo studiového pokusu než vytříbený repertoár osahaný na koncertech: ale zůstala tu tím pádem k slyšení hudba, kterou by žánroví hráči z Etc... jinak možná škrtli a smazali. A co teprve Etc... 4, Mišíkovo nejelektroničtější album, o kterém mluví stručně a věru bez velkého nadšení! Realizačně asi skutečně dopadlo na půl cesty -ani pravověrný bigbít, ani dotažená nová vize. Ale v tom hybridním zvuku je tolik krásy, překvapivosti a, s odpuštěním, konečně nějakého poutavého a odvážného Etc..., že se k songům Doteky, Návštěvní den nebo Noční můra (vesměs s cynickými texty Jiřího Dědečka) rád dodnes vracím.
Tehdy to snad protagonista kapely chtěl jinak. Ale pokud mu čas dopřál odstup, může zjistit, že výsledný plán B, který řídil bůhvíkdo, neskončil špatně. Jak píše Dědeček v písni o překvapivých setkáních: „S prvním dotekem už jsem ztracenej, / už jsem na háku, už jsem chycenej... / Marně od tebe prchám v panice. / Pozdě. Mám tě rád. Konec štvanice.“
***
Jestliže Mišíkova „jednička“ a „dvojka“ jsou svým způsobem klasikou, poslouchat „trojku“ a „čtyřku“ z osmdesátých let je v něčem dráždivější a napínavější.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK redaktor LN
