Havelka patří k režisérům, kteří k textu přistupují s výraznou autorskou představou, a tak i jeho myšlenka zarámovat Fidlovačku do fiktivního zasedání Evropského parlamentu, které má rozhodnout o hymně Evropské unie, nepostrádá jisté kouzlo. Zasedání se jako vždy mění v bouřlivou diskusi, neboť najít v dnešní politice byť jen pár osob z různých zemí či politických stran, které se shodnou, je skoro nemožné. Spor se vyhrocuje, euroskeptici útočí, nacionální vášně planou, zvlášť bojovný je český poslanec (Michal Novotný), trochu buran, který vytahuje dávná národní traumata a obviňuje druhé.
Herci bez obtíží vytvářejí různé typy europoslanců v příjemné nadsázce, ať už je to mateřsky zklidňující, vědoucí, ale i ironická předsedkyně Jiřiny Jiráskové, suše sarkastická zástupkyně Velké Británie v podání Hany Maciuchové nebo dobromyslně konciliantní Ceremoniář alias Kozelka (Martin Zahálka). Jenže připsaný eurotandlmark je textově převelice řídký, včetně „vousatých“ anekdot typu „sešel se Němec s Francouzem a Rusem“. K linii europarlamentu přiléhá ještě linie „tlumočnická“, v níž se nám režie snaží sdělit, že dnešní svět, zvlášť ten mladší, je ryze kosmopolitní a nacionální vášně jej nestravují. Tlumočníci zábavně ševelí v zasklené kukani a fungují i další hříčky vyrůstající z této linie jako třeba překládání původního německého textu Fidlovačky. Pokud bychom brali celý cirkus jako vtipnou karikaturu poměrů, stačilo by to, ale Havelka má vyšší ambice, a ty se mu daří naplnit jen zčásti. Jde mu hlavně o kritiku a výsměch češství, chcete-li čecháčkovství v různých podobách a té chce docílit propojením s Fidlovačkou. Její fragmenty pojímá jako téměř loutkově stylizované komediální vsuvky, tento záměr mu výborně vyplňuje třeba Lucie Štěpánková jako Lidunka nebo Zlata Adamovská jako Mastílková. Nakonec jde jen o prosté střídání scén, vtip a lehkost se vytrácejí a „euroblábolení“ je najednou přiliš. Havelka se nepřestává snažit, aby Tylovu frašku proměnil v jakési starodávné zrcadlo domácí zpozdilosti až s prominutím „zaprděnosti“ podle už únavné módy kálení si do vlastního hnízda. Jeho východisko je ale dílem pomýlené, Tyl psal svou hru v konkrétní historické situaci a národní obrození nemá s dnešními eurotahanicemi nic společného. Režie vymýšlí a vrší, co se dá - český poslanec se například promění ve fotbalistu Nedvěda, jelikož vlastenectví u nás bují jen když jde vlajka nahoru po vyhraném mači. Slepý mládenec zapěje hymnu, pokračují spory u pumpy na návsi, která je jinak řečnickým pultem, promítá se starý filmový přepis Tylovy hry, emblém EU na horizontu se mění v různá loga od Nike až po „hakenkrajc“ a Andreas (Pavel Rímský) si i omylem zahajluje. Zkrátka stará známá bramboračka. Jen trpělivý divák čeká, co z toho všeho „vyleze“. Zvlášť když se Marešova píseň záhy promění v chorál interpretovaný „na vážno“ a vyvolávající příslušné emoce.
Jak se dalo čekat, „vyleze“ z toho strašně málo. Roviny inscenace zůstanou izolované a režie se žádného zdrcujícího poznání o povaze Evropy a postavení Čechů nedobere. Za dané situace ani nemůže, chybí materiál a možná i čas, protože tu přece jenom najdeme leckteré chytré postřehy, které by stálo zato domyslet. To, že nakonec figury z Fidlovačky i europoslanci sjíždějí do orchestřiště a na nápěv Beethovenovy Ódy na radost zpívají českou píseň z Fidlovačky, je zase jen hříčka. Stejně jako záběr na pražské obchodní centrum Palladium, které sídlí ve „vykuchané“ historické budově, na níž zbyla jen pamětní deska připomínající, že zde Tyl psal text písně Kde domov můj. Připočteme-li k tomu i fakt, že větší část národa netuší, jaký je původní význam slova Palladium, mohla by to být tečka výmluvně vypovídající o stavu věcí, ale při honění tolika zajíců po jednom poli je to zase jenom anekdota na závěr.
Fidlovačka aneb Kde domov můj
Adaptace: Jiří Havelka a Klára Novotná Režie: Jiří Havelka Divadlo na Vinohradech Premiéra 21. 9.
