„Nejdřív si chodili pro iPody, pak si začali rozebírat nákladné byty na Manhattanu, a teď už skupují i americké firmy,“ komentují analytici příliv evropských investorů do USA. Silné euro může podle nich změnit chod transatlantického byznysu.
Všechno vidím,“ říká boží oko v zátylku George Washingtona na jednodolarové bankovce obeznale už pěknou řádku let, ale pokud letos dohlédne i do vinoték na newyorském Manhattanu, musí na své pyramidě údivem přizvednout boží obočí. Cedule ve výloze tam totiž kolemjdoucí ujišťuje, že dneska už v East Village klidně můžou platit také eurem.
Nejedná se ale jen o službu cestovnímu ruchu - podle amerických analytiků tenhle nápis dokonce ilustruje probíhající „euroinvazi“. Někteří američtí podnikatelé si už prý přestali dělat vrásky kvůli arabskému kapitálu a začali se spíše obávat evropské konkurence. A netvrdí to jen nějací paranoidní eurofobové nebo hollywoodští černokněžníci sci-fi:
„Nejdřív si Evropané chodili pro iPody, pak si začali rozebírat nákladné byty na Manhattanu, a teď už skupují i americké firmy,“ uvádí květnové číslo prestižního časopisu Foreign Policy.
Firmy registrované v Novém světě byly sice na prodej odjakživa (a nejen Evropanům), ale jelikož jsou při momentálním kurzu eura k mání málem „za hubičku“, budou si je moct při současném trendu stále častěji kupovat nejen velcí hráči, ale i středně velké podniky.
Jak dlouho tahle pro euro příznivá vlna vydrží, nevědí v Bruselu ani ve Washingtonu, ale ještě před šesti lety, kdy v pokladnách eurozóny cinkly první „éčkové“ mince, by si prý třeba francouzská firma Schneider Electric závod na výrobu kamerových bezpečnostních systémů v Kalifornii zaručeně nekoupila. Také španělská banka Banco Santander by cenou akcií na burze netrumfovala domácí Citigroup.
Jak se to stalo? Dívali jsme se snad opačným směrem, když se mudrovalo o záludnostech dravé amerikanizace a děti Evropské unie protestovaly proti houstnoucí síti řetězců McDonald's na starém kontinentě?
Správně hádáte, že za avizovanou „euroinvazi“ si z velké části může ten slábnoucí Washingtonův dolar sám. Jeho kurz už několik let vykazuje proti euru propad, americká centrální banka Fed s dalším snižováním jeho úrokové míry po prvním čtvrtletí 2008 váhá, a když teoretici spekulují, zdali dolar udržuje v nízkých číslech rostoucí cena ropy, nebo naopak levný dolar zdražuje ropu (jak třeba naznačuje prvomájový Economist), je jasné, že se tápe v začarovaném kruhu. Stále více investorů z téhle strany Atlantiku dokáže symptomů americké finanční krize využít. A nejenom při nákupu vína a lihovin v té „východní vesnici“ na Manhattanu.
„Jedná se o největší rozvojový projekt v dějinách našeho státu,“ komentoval například v deníku The Herald Tribune alabamský guvernér plány na stavbu německé ocelárny, která má od roku 2010 na americkém Jihu vyrobit přes čtyři miliony tun oceli oceli ročně. Evropští vlastníci totiž nejenže kupují fungující americké firmy, optimisticky budují i nové na zelených amerických loukách a bývají na nich vítáni. Düsseldorfským ocelářům například Alabamští schválili investiční pobídky ve výši 400 milionů dolarů. „Jsme rádi, že můžeme rozšířit své americké aktivity,“ říká v podobné situaci viceprezident turbínové divize francouzské firmy Alstom Power Systems, jehož firma v prosinci získala zakázku na další turbíny, a plánuje proto otevřít v Tennessee už druhou pobočku.
Podle odhadů Foreign Policy proniknou za podobných podmínek na americký trh i tisícovky menších subjektů, už jen proto, že podobná příležitost by se nemusela v budoucnu opakovat. Co vlastně v době globalizovaného byznysu Evropany tak přitahuje za oceánem? Někteří investoři mluví o prestiži a výhodě pokročilých technologií, ale čísla základních nákladů se zdají být stejně výmluvná: Pozemky pro stavbu továrny v amerických průmyslových zónách vyjdou dnes kupci třikrát levněji než v Německu a oproti Španělsku zaplatí v USA investor za parcely dokonce čtyřikrát míň. Postavením montážní haly ale americké úspory nekončí: průměrnou hodinovou mzdu ve výrobě - ať už se vyplácí montérovi na výrobní lince americké pobočky BMW nebo hutníkovi u té budoucí alabamské pece - můžete oproti Evropě snížit o šestnáct procent. A ušetří se navíc i na účtech za elektřinu.
Euroinvazi však nevysvětluje jen kupní síla eura a nižší náklady na rozjezd podnikání. Evropským výrobcům může také vyhovovat americký systém, který oproti jejich ochranářské legislativě představuje zaměstnavatelský ráj s odváděním nižší daně ze mzdy, o sociálním pojištění nemluvě.
Evropské firmy hodlají nejbohatší trh světa zásobovat svými produkty jaksi zevnitř, ale není důvod, proč by nevyvážely také zpátky do Evropy. Podle expertů se tak budou kompatibilnější a postupně promění stávající chod transatlantického byznysu, na který budou muset reagovat i politici. Ti evropští můžou firmám vyčítat vývoz pracovních příležitostí a postupně se snažit přichystat jim doma vstřícnější podmínky. Tak daleko ale zatím asi nedohlédne ani vševidoucí dolarové oko.
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
