Evropskou unii je třeba podrobovat stejné kritičnosti jako domácí politiku
Jsou tyto noviny euroskeptické? V mnoha komentářích a ve výběru některých zpráv bezpochyby jsou. Šíří o Evropské unii falešné informace? Jsem přesvědčen, že ne. To, co je EU v novinách zapotřebí, je stejné zacházení jako s jakoukoli jinou sférou politiky.
Noviny jsou vůči politikům a úředníkům podezíravé. Často jim přisuzují spíš nižší motivy než vyšší. Takový je nejen obsah textů, ale často i celý tón, kterým jsou psané – říkejme tomu presumpce keců. To, co se může jevit jako potřeba někoho „sejmout“ nebo zdejší tradiční návyk nadávat na vrchnost, má ovšem oporu ve známém poznatku, že moc korumpuje. Politici o moc stojí, ucházejí se o ni. A přirozeně jsou pod tlakem zájmů osobních a stranických, které je mohou táhnout jinam než tam, kam tvrdí, že svou činností směřují. A s jejich názory lze nesouhlasit – opozice to má v popisu práce. Novináři jsou vůči domácím politikům, jedním slovem, skeptičtí. A většina populace se tomu nediví a intuitivně souhlasí.
Nemyšlení Evropská integrace se tomuto v mnoha očích vymyká. Myslím, že za to může jednak náš pocit zaostalosti a s ním spojená ochota věřit, že z Bruselu přichází civilizace, a jednak bruselská propaganda se svou vypracovanou evropskou mytologií. Ale hlavní podíl na tom má specifický politický model evropské integrace. Doma, ve svých zemích, mají lidé, zjednodušeně řečeno, momentálně třeba levicovou vládu s vědomím, že příště ji vystřídá pravicová. Levicová vláda razí svou alternativu, opoziční pravice ji kritizuje. V Bruselu není žádná levicová ani pravicová komise. Je tam komise jediná, která reprezentuje jedinou ideu – evropskou (kdo jí není oddán, nesmí se stát podle zákona eurokomisařem) – vůči níž není alternativa. Je tu sice europarlament, ale v něm drží moc kartel stran, které se neliší v názoru na evropskou integraci. S pomocí této ideologické sekyry lze snadno vše, co z Unie přichází, považovat za nekonfliktně správné a jakoukoli kritiku za „protievropskou“ – výrok předsedy europarlamentu Buzka, že ten, kdo je proti navýšení rozpočtu Unie, je protievropský, tento faktický konec politiky ilustruje velmi dobře.
Evropská unie vychází vstříc naší potřebě pevného, neutrálního bodu v marasmu. Stanovíli domácí vláda nějakou normu, je okamžitě a přirozeně vystavena podezření: nadržuje velkým, nadržuje malým, nadržuje ČEZ, nadržuje kamarádům, nadržuje sama sobě... Evropská norma oproti tomu jako by vznikla politickým neposkvrněným početím. V typickém článku našeho tisku o nějakém domácím šlendriánu jsou věty „Přitom EU požaduje...“ a „Přitom správně by mělo být...“ zaměnitelné. Chce-li někdo z komise jednat s naším ministrem o stavu dodržování nějakých předpisů, můžeme se dočíst, že ministr je „pozván na kobereček“. Takový vztah přitom mezi Unií a vládami podle práva neexistuje a lze se jen podivovat, kde se v mladých, v demokracii vyrostlých lidech bere takové zadostiučinění z představy, že volený politik se má podřizovat nikým nevolenému, v praxi nikomu odpovědnému úředníkovi jako poddaný drábovi.
V poslední době se setkáváme s názorem, že Lidové noviny v komentářích takříkajíc tančí na hrobě eura. Jistý dojem nevyváženosti může vznikat z toho, že prakticky nikdo erudovaný dnes není ochoten euro obhajovat. Ale zkusme si vybavit, jaké všechny přídomky ulpěly na kuponové privatizaci. A srovnejme ji s jiným nevyzkoušeným ekonomickým experimentem, Evropskou měnovou unií. Nesplnila nic z toho, co její proponenti slibovali (například v ukazatelích inflace či posílení obchodu a konkurence), zato způsobila prakticky jistý státní bankrot několika evropských zemí. Není to důsledkem nějakých pochybení, nýbrž konstrukčních vad, jež byly všechny včas některými ekonomy pojmenovány – a politickými elitami ignorovány.
Takto líčí irský ekonom David McWilliams přistoupení své země k euru: „Jeden z hlavních důvodů, který nikdy nebyl zpochybňován (a viděl jsem to osobně, protože jsem pracoval jako ekonom v centrální bance v době vyjednávání maastrichtské smlouvy v 90. letech), byl ten, že euro bylo prostě považováno za článek víry... a nepřipojit se by se rovnalo zpochybnění naší oddanosti evropskému projektu... Důsledky pro Irsko nikdo nikdy nevysvětlil ani se na ně nedotazoval. Neměli jsme sebedůvěru Dánů, kteří prohlásili: ,Jsme řádní členové EU, ale myslíme si, že společná měna se pro nás nehodí‘. Totéž udělali Švédové... Sebedůvěra k tomu, abychom řádně analyzovali ekonomickou situaci jako Dánové a Švédové, nám možná scházela proto, že jsme využívali EU k tomu, abychom unikli gravitační síle Londýna, což bylo pochopitelné. Ať už byly příčiny našeho členství v eurozóně jakékoli, zkušenost, kterou jsme s ní udělali, byla katastrofální.“
Nevím, komu a čemu – ať už u nás doma, nebo v Evropě – prospějeme nemyšlením. Pokud nám někdo dnes tvrdí, že euro je jakási pozitivní externalita, či dokonce dárek od Unie, který jsme povinni podporovat, my bychom ho naopak měli podrobit stejné kritičnosti, jako kdyby nám nabízel nějaký dárek třeba Paroubek nebo Topolánek.
***
V Bruselu není žádná levicová ani pravicová komise. Je tam komise jediná, která reprezentuje jedinou ideu – evropskou (kdo jí není oddán, nesmí se stát eurokomisařem) – vůči níž není alternativa.
O autorovi| MARTIN WEISS komentátor LN, e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
