Poprvé jsme mohli v Národním divadle posoudit, jak vidí příběh světoběžnice bez domova unavené nastavovaným životem uznávaný zahraniční (americký) režisér Christopher Alden. Národní divadlo Věc Makropulos uvádělo v koprodukci s londýnskou Anglickou národní operou, kde měla inscenace v Aldenově režii se stejným scénickým řešením a s dirigentem Charlesem Mackerrasem premiéru v květnu 2006; v tisku převažovala pochvalná hodnocení. Alden a scénograf Charles Edwards se při přípravě inscenace zajeli podívat do Prahy a inspirovali se elegantní módou a architekturou „moderní dynamické doby“ československého velkoměsta dvacátých let 20. století. Celá inscenace se odehrává v úředně neosobním monumentálním prostoru haly banky nebo nádraží, ohraničeném vlevo a vzadu vysokými „mramorovými“ stěnami. Pravý bok tvoří stěna z průmyslového skla v kovových rámech s řadou lítacích dveří a velkými čtverhrannými hodinami (jejichž čas se na každé jednání měnil). Na ploše jeviště je umístěn pouze velký kancelářský stůl s lampou a spousta dřevěných židlí různého designu. Proměny se dějí pouze jejich přesouváním (stůl slouží i jako postel), doplněním o záplavu květin pro druhé dějství, zatažením skleněné stěny obrovským závěsem (třetí dějství) a hlavně svícením v chladných barevných tónech. Nutkavá potřeba ozvláštnění Právě neměnnost rozlehlé scény se stala jedním z Aldenových limitů. V potřebě zaplnit prázdný prostor režisér přidal početný mlčenlivý sbor mužů, rozkreslujících například na velké černé tabuli po vzoru prezentací mladé generace manažerů podstatu komplikovaného sporu mezi Prusy a Gregory nebo zaplavících jeviště kyticemi ctitelů Emilie Marty, případně ve finále symbolizujících zástupy mužů, kteří prošli jejím předlouhým životem. Pokus o prostorové oživení přesunutím začátku druhého jednání „na forbínu“ před zataženou oponu zůstal jakoby z jiného žánru vytrženým číslem. V tom podstatném – výkladu děje, charakteru postav a jejich vztahů – však režisérovo pojetí zůstalo spíše jen módní ambaláží „produktu“ než pokusem o nové nebo objevné uchopení Janáčkovy drsné metafory paradoxní povahy lidské existence; Janáček na rozdíl od Čapka nechal Elinu Makropulos zemřít poté, když recept na elixír života sice konečně získá zpět, ale už ho nechce.
Charakteristiky postav zůstaly totiž buď jen u zbytečně doslovné nebo povrchní ilustrace (Marty máchající pistolí nebo opilecky lahví whisky nebo stařecky vrávorající téměř po celé druhé dějství), někdy se s postavou míjely (zbytečně vyhrocená degradace Janka do přitroublého ňoumy), a někdy šly přímo proti charakteru postavy (noblesní baron buransky si vytírající podpaždí svou košilí a vlastně celé jeho pobíhání „nahoře bez“). Jankovo dovrávorání na scénu dlouho poté, co si prohnal kuli hlavou, se pak vymykalo i velmi shovívavé operní logice.
Tyto jednotlivé úlitby nutkavé potřebě „ozvláštnění“ (včetně exploze lejster shozených na jeviště ze stropu už při předehře) naštěstí nepřehlušily výborný dojem z hudebního nastudování a výkonů sólistů. Dirigent Tomáš Hanus přivedl sólisty i orchestr ke strhujícímu výkonu od předehry. Spleť janáčkovsky útržkovitých motivků energicky a s napětím pulzovala ve strohých dialozích, které se prudce hnaly vpřed, srážely se, vybuchovaly, tříštily nad záblesky hřejivé citovosti; výborně vyšlo i dramaticky vygradované finále.
Výborní sólisté V titulní psychologicky složité roli Emilie Marty excelovala německá sopranistka Gun-Brit Barkminová. Její čeština s přízvukem dobře ilustrovala životní dráhu běženkyně, která se do Prahy vrací po životech se „zastávkami“ v různých dobách a kontinentech. Spíše než jako mondénní uhrančivá eroticky žádoucí operní diva přesvědčivěji působila jako vypočítavá arogantní feministická hysterka pustošící vše kolem sebe. S postupem děje obnažovala odvrácenou stranu své vyhořelé duše až ke strhujícímu finále, kdy pochopí, že dorazila k samotnému dnu své bídy a již se od něj nechce znovu odrazit. Dokázala, jak to Janáček zamýšlel, vyvolat hluboký soucit se svým zpackaným osudem. Výborní ovšem byli všichni sólisté: Gianluca Zampieri (který se musel vypořádat s nakažlivou fascinací režisérů pistolí) pěvecky dokonale vystihl mladicky vášnivého Alberta Gregora i dětsky zranitelného „Bertíka“, který tolik touží po mateřském pohlazení. Pěvecký projev Martina Bárty jako Jaroslava Pruse respektoval noblesní korektnost obstarožního elegána a přísného otce. Tenor Jana Markvarta se výborně hodí pro solicitátora Vítka, humornou rovinu role ale režisér nevyužil. Gustáv Beláček zvládl suverénně part dr. Kolenatého (na nezapomenutelnou kreaci Karla Bermana v této roli jsme mohli však jen vzpomínat). Vztah Kristiny (světlý průrazný soprán Alžběty Poláčkové) a Janka (Tomáš Kořínek) v režisérově pojetí nefungoval vůbec a také tím, že ve finále nenechal Kristinu prokletý recepis spálit, Janáčkův záměr oslabil.
Že „není malých rolí“, dokonale předvedl Jan Ježek jako Hauk-Šendorf, jehož brilantní herecká etuda, kdy náhle ožila zasutá španělsky ohnivá vzpomínka na milovanou ženu, až k trpkému spoutání do svěrací kazajky „reálného času“, patří k vrcholům inscenace. Podobně to platí pro Lenku Šmídovou jako Poklízečku i Bohuslava Maršíka v roli Strojníka.
Po Fintě manželů Herrmannových tak Pražané mohli shlédnout další inscenaci dnešních evropských operních standardů. Aldenovo pojetí sice nepřesvědčilo, ale ilustrovalo, jaké „operní zboží“ se dnes v Evropě nejlépe prodává. Praha se stává běžnou součástí evropského operního okruhu, a pokud si hudební nastudování podrží úroveň, které dosáhl Tomáš Hanus, otevírá se prostor zasáhnout do diskuse o soudobém ztvárnění oper vlastními příspěvky.
HODNOCENÍ LN **** Leoš Janáček: Věc Makropulos
Dirigent: Tomáš Hanus Režie: Christopher Alden Scéna: Charles Edwards Kostýmy: Sue Willmington Světelný design: A. Silverman Sbormistr: Martin Buchta Národní divadlo Praha, premiéra 18. prosince 2008
Že „není malých rolí“, dokonale předvedl Jan Ježek jako Hauk-Šendorf, jehož brilantní herecká etuda, patří k vrcholům inscenace
