Potřebujeme památník exilu? Skeptik odpoví, že ne. Země, jež nemá ústřední památník holokaustu, jež získala památník Kubiše a Gabčíka až před dvěma lety, a to tak, že ho musela zařídit městská část Praha 8, nevykazuje vysokou pomníkovou kulturu. Jak to, že se s uctěním parašutistů čekalo tak dlouho? Vždyť popravili zastupujícího říšského protektora i autora „konečného řešení židovské otázky“ Heydricha. Žádný jiný odboj v Evropě takový úspěch nevykázal – a nám to nestálo ani za pomník. Pomníky neilustrují nějaký kult osobnosti, ale to, čeho si společnost váží. Proto buďme rádi za památník exilu, který vznikne v pražských Modřanech.
Češi i čeština mají se vztahem k exilu problém. Rozlišujeme vůbec mezi exilem a emigrací? Moc ne, vždyť i těm, kteří se nedávno vrátili z exilu, říkáme reemigranti. Přitom právě z jejich řad vzešly nejkultivovanější osobnosti politického života – Pavel Tigrid, Ivan Medek, Karel Schwarzenberg.
Obecně odcházeli do exilu ti, kteří se nechtěli přizpůsobit různým historickým normalizacím. Generace Komenského odcházela před normalizátory pobělohorskými, generace Vojty Náprstka před normalizátory po roce 1848, generace Kubiše a Gabčíka před normalizátory nacistickými a tak dále až do roku 1989. Ještě před čtvrtstoletím měli Češi obrovskou výhodu: na Západě dostal politický azyl každý, ať odcházel před hrozícím vězením, nebo „za lepším“ do světa volné soutěže. Těžko tehdy rozlišovat mezi exulantem a emigrantem. Až teď, z odstupu, nám ten rozdíl ukazují svým protestem lékaři. To není útěk před nepřijatelnými poměry, ale svobodné rozhodnutí. Budiž jim přáno, ale s exilem to nemá nic společného. Je dobře, že exulanty a jejich roli nám bude připomínat pomník.
