Herbert Miech nastoupil s čerstvým výučním listem do tehdejšího národního podniku Žimrovnické papírny (později Vratimovské papírny, Olšanské papírny, dnes Model Obaly) 1. července 1955. Z nástrojáře se postupně vypracoval na mechanika závodu, vedoucího výroby, provozu i ředitele závodu. Posledních sedm let zastává funkci manažera prodeje se zaměřením na Polsko. Příští měsíc, přesně po 53 a půl letech, z podniku odchází.
„Můj život, to je fabrika. Svou práci jsem si tak oblíbil, až se stala mým koníčkem. Naposledy přijdu do práce na silvestra. Buď sám, nebo s nějakým kamarádem si fabriku projdu a vnitřně se s ní rozloučím,“ říká otec dvou synů.
Miech přiznal, že kdyby mu to kolegové nepřipomínali, ani neví, že má na kontě takovou řádku odpracovaných let. „Vždycky bylo práce dost, mně to ani nepřišlo, jak ta léta utíkají. Než se dokončila jedna práce, přišla hned nová.“
Sedmdesátiletému muži přirostl závod k srdci, protože zná jeho historii. „Závod byl kdysi velmi malý, dělal spoustu obalů, různé druhy, různé komodity, ale nic důležitého, co by ho udrželo při životě. První úkol byl najít vhodný sortiment, aby se závod mohl perspektivně udržet.“
Recept, jak zůstat věrný jednomu zaměstnavateli, je podle něj jenom jeden. „Musíme s podnikem žít v dobrém i ve zlém, protože jsou léta úrodná a neúrodná, a musíme vydržet i v těch špatných letech.“
***
„Naposledy přijdu do práce na silvestra. Buď sám, nebo s nějakým kamarádem si fabriku projdu a rozloučím se.“
