Nedávno se v médiích objevila zpráva, že vědci zkonstruovali přístroj pro čtení myšlenek. Takový titulek může použít novinář, aby veřejnost článek četla. Jinak je to pitomost. Myšlenky číst nelze, myšlení je příliš komplexní a dodnes zdaleka ne dobře poznaná funkce celého mozku.
Přístroj byl opravdu zkonstruován, ale nečte myšlenky, interpretuje slova, která chce jedinec říci. To je od myšlení vzdálené asi jako kolo od kosmické rakety. Motorické centrum řeči, tedy oblast ovládající mluvidla, je malá a jasně definovaná část mozku. Je to totéž jako centrum, které ovládá kupříkladu hybnost končetin. Odtud lze snímat elektrickou aktivitu, analyzovat ji a hledat vzorce, které odpovídají určité specifické činnosti. V případě motorické řečové oblasti se hledají elektrické aktivity odpovídající určitým slovům.
Lze si snadno představit počítačový program, který to dokáže. Asi bude jednodušší analyzovat slovní zásobu pastevce než slovní zásobu profesora filologie, ale to je pouze otázka kvantitativní. V případě motorického řečového centra je navíc nezbytné, aby celá oblast mozku, která se stará o tzv. fatické funkce, byla nepoškozena. Jinak se do centra řeči nic nedostane a není co analyzovat. A tak zrovna v této oblasti by eventuální klinické použití bylo značně omezené. Snad při ztrátě hrtanu kvůli nádoru či úrazu.
Podobných přístrojů již bylo zkonstruováno mnoho. Jde o tzv. neuroprotézy. Elektronika a složité počítačové programy nahradí ztracenou funkci nervového systému. Výzkum je to nesmírně zajímavý a vzrušující, praktické použití je však víceméně nulové. Již před 20 lety jsem viděl slepce, který řídil auto a dokázal i zaparkovat do garáže. Na brýlích měl malé kamerky, které vysílaly signály do počítače, ten je analyzoval a vysílal vzruchy do elektrod položených na zraková centra mozku. Opakovaně jsem viděl nemocné po poranění míchy, kteří pomocí složitých stimulátorů periferních nervů nebo přímo svalů jezdili na kole, chodili do schodů a podobně. Na jednom sjezdu promítali film, jak dva hluchoslepí pomocí sluchových stimulátorů implantovaných do mozkového kmene diskutovali o Shakespearovi. Člověk s ochrnutými končetinami může pomocí elektrod nad motorickou oblastí pohybovat myší počítače.
Ovšem dokáže někdy tato metodika vstoupit do praktického použití? Jak to, že po více než dvaceti letech není k dispozici zraková neuroprotéza? Jak je možné, že nemocní po poranění míchy pomocí neuroprotéz nechodí? Jak to, že kmenových sluchových neuroprotéz se implantuje méně než před pár lety?
Je to tím, že nedokážeme jít na potřebnou detailní úroveň, kvalita neuroprotéz je nedostatečná. Kupříkladu u pohybu jsou stimulační techniky natolik hrubé, že i při krátké chůzi je energetický výdej srovnatelný s výstupem na Mt. Everest u zdravého jedince. A tak dá ochrnutý člověk přednost vozíku.
Druhou cestou, jak nahradit ztracené nervové funkce, jsou biologické protézy. Kmenové buňky, implantace embryonální nervové tkáně, růstové faktory. Zde narážíme na ještě složitější problémy než u protéz elektronických. Bohužel dosud stále platí, že co je jednou v dospělém centrálním nervovém systému ztraceno, je ztraceno navždy.
Dávat nemocným falešné naděje je více než nezodpovědné. Ale to zdaleka neznamená, že by se výzkum měl zastavit či omezit.
***
Výzkum je to nesmírně zajímavý a vzrušující, praktické použití je však víceméně nulové
O autorovi| VLADIMÍR BENEŠ, Autor je přednostou Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha neurochirurg
