Evropský původ inscenace bylo znát. Francouzský režisér a také autor kostýmů Laurent Pelly jí dodal ty nejlepší ingredience francouzské veselohry a italské opery buffa. Výbornou funkční a vtipnou scénu z dobových vojenských map sestavených do alpských hor vymyslela Chantal Thomasová. Stejně dokonalé a jiskřící hudební nastudování je dílem sympatického Marka Amiliata, který v MET právem zdomácněl.
Donizettiho Dcera pluku rozvíjí jednoduchý operetní příběh nalezence Marie, kterou vychoval pluk francouzské armády a jejíž lásce k tyrolskému chasníkovi a posléze vojáku Toniovi se náhle do cesty postaví společenské bariéry. Inscenace dosáhla dokonalosti, kterou bude obtížné překonat. Koloraturní sopranistka a fantastická herečka Natálie Dessayová je kongeniální představitelkou Marie (a vůbec nevadí jejích přiznaných 43 let). Díky přenosu obdarovává publikum celé planety neuvěřitelnou energií. Miláčkem diváků je i peruánský tenorista Juan Diego Flórez v roli Tonia s vyhlášenou árii s devíti vysokými “cé„. Inscenace ohromovala svou dokonalostí jako celek - úplně všichni by si zasloužili odstavec plný superlativů. Diváci tleskali i v situacích pro operní „bravo“ netypických - například za vtipnou pantomimu pokojských, oprašujících parádní salon zámku po přechodu válečné fronty.
Režii přenosu je třeba poděkovat, že divákům v kinech tentokrát umožnila udělat si představu o celku představení a ušetřila je pokusů o další „vlastní vidění“ inscenace, již tak dokonalé. Nadšená atmosféra v hledišti MET tak snadno infikovala i diváky kina a pocit přímé účasti byl tentokrát nejsilnější. Je dobře, že celou letošní sezonu přenosů z MET a nádavkem i tu loňskou mohou vidět u nás další stovky diváků. Projekt přímých přenosů se stal nejvýznamnějším operním počinem posledních let, jehož význam - vedle bezprostřední možnosti sledovat inscenace MET v přímém přenosu - je pro naši domácí operní krajinku blahodárný: nastavuje totiž standardy.
