Při sledování zápasů fotbalového šampionátu je fanoušek vystaven nejednomu dilematu. Například jak se postavit k týmu Severní Koreje. Pokud by je člověk bral jako prodlouženou ruku toho šíleného despotického režimu, není asi moc co řešit.
Když ale kamera před utkáním KLDR s Brazílií přejížděla tváře hráčů severokorejského týmu, pocítil jsem, přiznám, docela velkou účast. Ty obličeje byly výrazně jiné než tváře těch vysmátých fotbalových polobohů ze všech končin světa, kteří se do Jižní Afriky sjeli. Byly vojenštější a vůbec přísnější, jejich oči se nesmály, byla v nich ale taky stopa nějakého znejistění (možná jsem si to ale jenom namlouval). Až se o ně jeden začal trochu bát – copak se s nimi asi stane, jestli jim Brazilci uštědří nějakou hodně potupnou porážku? Jejich trenér dokola opakuje, že tým chce především potěšit Kim Čong-ila. Může ale říkat něco jiného? Určitě doma nechal nějaké blízké...
A pak tam, samozřejmě, byl ten hráč, který plakal. Jaká to asi byla emoce, jež jím tak hnula? Potom jsem se o něm dočetl, že se narodil v Japonsku, za Severní Koreu se rozhodl hrát až jako dospělý, tamní úřady prý irituje zálibou v drahých autech a hiphopové hudbě – ne zrovna prototyp nesvobodou spoutaného chudáka. Ale stejně. Co ty slzy znamenaly? Člověk má tendenci posuzovat jiné podle sebe, vkládat jim do hlavy svoje emoce a motivace. Může být docela obtížné přijmout, že ten druhý pochází ze světa pro nás tak nesrozumitelného, že projikovat do něj vlastní pocity nemá moc význam. Jinak Severní Koreji fandit nebudu, prohrávat by neměla zas až tak výrazně. Pro jistotu. A s tím jejich betonem to asi ani nehrozí. Vkončícím týdnu si svět filmu připomněl padesáté výročí premiéry Hitchcockova Psycha, asi nemá na tomto místě význam připomínat, čím vším byl ten snímek objevný, jak rozšířil možnosti filmového vyjádření. V jednom ohledu ale taky rozšířil sféru městských pohádek, pomohl etablovat dnes rozšířenou a možná mylnou představu.
Vrah Norman Bates má, jak známo, problém s maminkou. Bydlí mu totiž v hlavě a nabádá ho k tomu, aby dělal ošklivé věci, plachý Norman s tím nic nezmůže, když jeho mysl přebere to mateřsky žárlivé monstrum, nutně to skončí velkými krvavými cákanci. V závěru, když už je Norman v cele, „maminka“ jeho mysl definitivně ovládne. Postava nemocného vraha, který má v mysli dvě nebo i víc separátních identit, jež se střídají v jejím „řízení“, se ve světě filmu docela ujala. A z filmu se dostala do lidové imaginace. Problém je jen v tom, že psychiatrická věda se nemůže shodnout na tom, jestli porucha rozdělení osobnosti vůbec existuje a pokud ano, jestli nevzniká spíš v reakci na léčbu.
Alfred Hitchcock byl fascinovaný psychoanalýzou, tou vědou o hlubinách lidské duše. V postavě Normana Batese ale možná jen pomohl vytvořit strašáka, který si co do vědeckosti nezadá s hejkalem z pohádek.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
