Pokud by podobné klání skutečně existovalo, ostatní soupeři by už dávno odpadli a Torst vytrvale soupeří jen sám se sebou. Je tu sice úctyhodný, více než tisícistránkový Deník Pavla Juráčka z Národního filmového archivu, další podobné špalky z posledních let však už pocházejí především z produkce Torstu: Zábrana, Hiršal s Grögerovou, Havlíček, Jirous, to jsou knihy, jež svým formátem připomínají spíše slovník. Dobře si rozmyslíte, jestli si je s sebou vezmete do vlaku, někomu je pošlete poštou nebo jen vyndáte z knihovny. Nejde zřejmě o samoúčel a test knihvazačských schopností, ale vedlejší efekt ambiciózní nakladatelské dramaturgie.
Torst vydává knihy, které zachycují českou kulturní paměť 20. století prostřednictvím deníků, memoárů, korespondence nebo obsáhlých výborů celoživotní tvorby. Do poslední kategorie spadá i poslední počin, čítající rekordních 1200 stran. Cihlička s titulem Anna Fárová: Dvě tváře přináší pohled na práci a život osobnosti, která v posledních padesáti letech v Čechách formovala osudy fotografie a její teoretické reflexe. Kdo se u nás byť jen zpovzdálí o fotografii zajímal, jméno Anna Fárová (* 1928) mu nebude neznámé. Jinou postavu s podobnou vytrvalostí a záběrem česká fotografie prostě nemá. Na přeskáčku a jen namátkou: stála u zrodu fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea, zásadní publikace vydala o klasicích české fotografie, jakými byli Josef Sudek, František Drtikol nebo Jindřich Štyrský, současně úzce spolupracovala s žijícími fotografy: s Josefem Koudelkou, Janem Svobodou a mnohými dalšími, až ke generaci studentů FAMU osmdesátých let.
Vedle fotografů domácích – a tím byla v našem prostředí unikátní – se i ve světě za železnou oponou uplatnila jako autorka knih a katalogů o fotografických klasicích: Henrim Cartier-Bressonovi, Andrém Kertészovi nebo Werneru Bischofovi. Ať už jí politický režim práci umožňoval či znemožňoval, od šedesátých let pořádala výstavy. Nejprve v muzeích a galeriích, včetně těch zahraničních, posléze se snad ještě větším dopadem ve foyeurech divadel a klubů nebo v opuštěném klášteře v Plasích. Úklid od roku 1970 Napsat, že je Fárová kritičkou a historičkou fotografie, zdaleka nevystihuje rozsah jejího působení i autoritu, které se těší. Ano, pořádala výstavy, psala knihy a katalogy, mnoha fotografům byla přítelkyní a skrytou psychoterapeutkou. Okruh jejích zájmů i přátel ale překračoval úzce vymezené pole fotografie. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77 a jako jedna z prvních za to byla obratem vyhozena z práce. Ve stejné době fyzicky zachránila Sudkovu pozůstalost. Když má charakter svoji činnosti charakterizovat, sama hovoří o tom, že od roku 1970 „uklízí“. Myslí tím pořádání archivů živých i mrtvých fotografů, vnášení řádu do životní tvorby často zapomenutých autorů. Kdo někdo viděl snímky z proslule chaotického ateliéru Josefa Sudka, pochopí rozměr podobných úkolů. Nejde jen o to doslova uklidit, ale především nalézt ve zdánlivě nahodilých vrstvách fotografií, negativů a odložených předmětů smysl autorova díla a zprostředkovat ho ostatním.
Sestavit knihu o Fárové je vlastně úkol podobného ražení: znamená to podrobně přehlédnout padesát let rozmanité činnosti a najít klíč, kterým ji přiblížit čtenářům. Kniha je rozdělena do čtyř částí. První oddíl je věnován autorčiným textům o světové fotografii, druhý fotografii české a slovenské, třetí esejům o obecných otázkách fotografie. Závěrečný oddíl obsahuje rozsáhlý autobiografický text A pásly by se tam ovce. Vznikl přepisem rozhovoru, který s Fárovou v roce 2004 a 2005 vedl Viktor Stoilov. Zásahem editora Jana Šulce z textu vypadly kladené otázky. Vzpomínky Anny Fárové tak bohužel neplynou rovnoměrně. V některých pasážích výrazně pociťujeme prázdno po chybějící otázce, někdy nás vzpomínky prudce odvedou do jiného času i jiného prostředí. Logice textu by tu jistě pomohlo důslednější chronologické uspořádání.
Kufr plný časopisů Life Troufám si tvrdit, že pro mnohé čtenáře bude tato autobiografická část první, do které se pustí. Fárová má na co vzpomínat. Sudičky ji pro její budoucí směřování nadělily neobyčejně privilegované podmínky. Český otec a francouzská matka jí odkázali jazykovou i kulturní obojakost. Otec Fárové, diplomat Miloš Šafránek, byl člověkem neobyčejně kulturním, se styky, z kterých se tají dech. V Paříži narozená Anette tak vyrůstala obklopena kubistickým nábytkem, kresbami, které pro ni vytvořil František Tichý, nebo hudebními skladbami, jež jí věnoval Bohuslav Martinů.
V Praze, kde trávila válečná léta, se již od raného věku pohybovala ve společnosti budoucích klasiků české kultury. Surrealismus jí doslova splýval s dětskými hrami. Na její pozdější kulturní orientaci měl velký vliv její manžel Libor Fára a okruh jeho přátel, do temné komory se poprvé podívala s Emilou Medkovou.
Po válce měl Šafránek pro svou dceru jeden důležitý dárek: kufr plný kompletních ročníků časopisu Life. Ten byl proslulý péčí, kterou věnoval fotografii. Jak se s podobnými předpoklady vůbec nestát historičkou fotografie? Jenže to je jen jedna – jistě velmi šťastná – stránka osudu Anny Fárové. Inspirativní rodinné prostředí bylo poznamenáno rozchodem rodičů, na dospívání významným způsobem dolehla atmosféra válečných let i rozčarování z politického vývoje po roce 1948 a jeho dopady na praktický život. Fotografie v padesátých a šedesátých letech nebyla podobně etablovanou součástí kultury, jak to s jistou samozřejmostí vnímáme dnes. Stručná rekapitulace profesionálního života Anny Fárové tak může svádět až k určité závisti. Vypadá to, jako by Čechy byly plné zapomenutých klasiků fotografie nebo mladých talentovaných tvůrců, kteří jen čekali na své objevení. Bylo to ovšem často zásluhou Fárové, že se staří pánové skutečně klasiky stali, a mladí fotografové by bez její podpory nedosáhli pozdějších úspěchů. Boje o obhájení jejich důležitosti i formulování role fotografie v moderní kultuře pak přinášejí první tři oddíly knihy.
Zde se ohromení nad rozměry svazku mění na rozpaky. Oddíl věnovaný světové fotografii obsahuje více než padesát textů. Obecných esejů tu je dvacet, těch o české fotografii tu najdeme dokonce dvě stě padesát. Zvláště v tomto oddílu nemají zdaleka všechny texty stejnou míru nadčasovosti. Jsou zde zásadní statě o klasicích české fotografie, ale i příležitostné poznámky, nepodstatné katalogové úvody nebo proslovy z vernisáží, a to včetně jejich variant. Ty málokdy přinášejí nový pohled, ale jen dvakrát, třikrát nebo i vícekrát za sebou opakují stále stejná konstatování.
Nechtěné připomínání svých zásluh Celek knihy je tak nejen fyzicky nepraktický, ale svou různorodostí až matoucí. Je tu autobiografický závěr přístupný široké čtenářské obci, hodnotné a čtivé odborné eseje, ale i pasáže, které ocení snad jen komparatista zabývající se vývojem písemného projevu Anny Fárové. Pokud navíc detailně neznáte dílo některých méně známých fotografů, bez reprodukcí ztrácejí texty smysl.
Byla by kniha, rozdělena do tří samostatných svazků, hůře prodejná? Zřejmě ano. Mít „téměř vše“ od Anny Fárové mezi dvěma deskami ale může být dvousečný dar. Při vší úctě se systematickému čtenáři Dvou tváří autorka jeví tak trochu jako upovídaná paní, která se opakuje, ale nikdo nemá odvahu ji přerušit. Fárová fotografy a jejich dílo vykládá, méně analyzuje. Styl jejího psaní je více literární než vědecký, je mu vlastní silná subjektivní perspektiva. Jelikož většinu toho, o čem píše, nahlíží skrze vlastní práci, velké množství opakujících se pasáží v první osobě pak nechtěně působí jako připomínání vlastních zásluh.
To je všechno daň za snahu v původní podobě za sebou publikovat hned několik textů k fotografům, o kterých psala Fárová častěji. Zde je zřejmě nejzajímavější soubor věnovaný Josefu Koudelkovi.
Ve dvanácti textech tu Fárová empaticky popisuje jeho tvůrčí cestu, v tom třináctém, Manipulátorovi skutečnosti z roku 2003, náhle podrobuje Koudelkovu retrospektivu i jejího autora nekompromisní kritice. Fárová přehlídku Koudelkovy celoživotní tvorby ve Veletržním paláci vidí jako neskromný počin, který svým celkovým vyzněním škodí autorově pověsti. Ona by výstavu koncipovala jinak, to jí však nebylo umožněno. Obviňuje Koudelku i z toho, že si z marketingových důvodů systematicky buduje vlastní mediální obraz, který ale zdaleka neodpovídá skutečnosti. Jak máme poté věřit jeho vlastním fotografiím?
Střet dvou tvrdohlavých osobností Předchozí statě, jež Fárová o Koudelkovi publikovala a kniha je obsahuje, ovšem ukazují, že tento mýtus do jisté míry sama pomáhala budovat. Zjevně se tu střetly dvě podobně tvrdohlavé a neústupné osobnosti: Fotograf, kterému chybí odstup od vlastní práce, a jeho dlouholetá vykladačka, která vnímá a pečlivě si hlídá svůj podíl na artikulaci základních hodnot i kapitol fotografova díla, od nichž ji proslavený tvůrce náhle odstavil.
Rovina osobní ale není v uvedeném textu zdaleka tou nejzajímavější. Přináší obecné otázky po morálce umělce a vztahu morálky k dílu, zde obohacené o skutečnost, že se jedná v zásadě o dokumentaristu, kde jakoukoliv manipulaci vnímáme obzvláště citlivě.
Podobně i svazek Anna Fárová: Dvě tváře vyvolává obecné úvahy o funkci a formátu podobných knih. Má sloužit jako edice odborných textů, jako v zásadě literární dílo dokumentující naší kulturní minulost nebo jako pomník významné osobnosti? Třetí varianta, přese všechny zásluhy, jeví se mi jako nejméně šťastná.
Kniha týdne
Dvě tváře
Anna Fárová
Vydalo nakladatelství Torst, Praha, 1160 stran
Stručná rekapitulace profesionálního života Anny Fárové může svádět až k určité závisti. Vypadá to, jako by Čechy byly plné zapomenutých klasiků fotografie nebo mladých talentovaných tvůrců, kteří jen čekali na své objevení a na výsluní slávy.
O autorovi| Tomáš Pospiszyl, teoretik umění
