Německý historik Sebastian Haffner vzpomíná, jak v době jeho mládí, mezi válkami, ve společnosti zdomácněl pojem „židovská otázka“: jeho vzdělaní a inteligentní přátelé říkali, že je ji třeba řešit civilizovaně a ohleduplně, ale to, že tu vůbec je nějaká židovská otázka vyžadující řešení, to už nikoho nenapadlo zpochybnit. S tímto poučením je třeba přistupovat k příručce ministerstva školství o genderově korektním vyjadřování: neztrácet čas hádáním se o praktičnost toho či onoho doporučení, ale rovnou nekompromisně odmítnout právo státu měnit to, jak mluvíme a myslíme.
Když západní osmašedesátničtí revolucionáři neuspěli na ulicích, vydali se dle rady Gramsciho na „dlouhý pochod institucemi“. Usadili se v byrokracii a na univerzitách, kde se jako správní marxisté nespokojují s vykládáním světa, ale chtějí ho měnit. Mimo jiné jsme si tak museli zvyknout na nebývalou politizaci jazyka. Agresivní feministická bojová výzva „Je zapotřebí zaplnit veřejný projev ženskými názvy osob – narušit jednotu mužských názvů profesí a pozic v něm“ má dnes akademický punc, zaštítěný teď navíc autoritou ministerstva školství a EU. Různé neústrojné patvary jsou v příručce prosazovány s totalitářským přesvědčením, že lidi si zvyknou na všechno, když se jim to bude vtloukat do hlavy – a to včetně těch vzdělaných a úspěšných žen, které, jak autorky samy uznávají, tyto výrazy nenávidí. Marxisté vědí, že to je „falešné vědomí“, na které není třeba brát ohled.
Je neuvěřitelné, že uprostřed hospodářské krize vláda najde v rozpočtu peníze na takovouto nehoráznost.
Čtěte Téma na straně 2
