Lze se těšit na blízké výročí další: příští rok v květnu uplyne sto let od jeho smrti. Rakušané mají v této věci pro Prahu jeden dosti zaručený tip. Spočíval by ve velmi působivém nočním vynášení rakve, smutečním průvodu se svícemi, hrkotu pohřebních kočárů, do nichž by byli zapřaženi černě ozdobení koně, již by způsobně v mollových tóninách občas zaržáli. Do toho by zněla majestátně tragická pátá Mahlerova symfonie, na jejímž konci by se nad hlavami smutečních hostů rozsvítil monumentální ohňostroj.
Pisatel tohoto článku ví, o čem tu píše, neboť byl onoho 7. července v centru Vídně právě takového výjevu svědkem a se vší odpovědností může potvrdit, že šlo o velmi impresivní zážitek. Kdyby nevěděl, že je to součást divadelního představení, byl by se nechal tak unést dojmem, že by se sám nabízel k nesení rakve či k sebezapřažení do jednoho z připravených kočárů. Ale takto jen němě zíral na to, co se před jeho zraky odehrává.
Alma v různých podobách Šlo totiž jen o část mnohahodinového (začíná se v osm, končí hodinu po půlnoci) představení Alma – A Show Biz ans Ende, jež je v Rakousku už léta pojem: jedni ho milují, byli na něm už několikrát a nelitovali velmi mastného vstupného (lístek přijde na 140 eur), jiní ho považují za „snobárnu“ non plus ultra, přičemž by ho vidět chtěli. Pojmenovat žánr toho představení není právě jednoduché, autor, izraelský dramatik Joshua Sobol, a režisér Paulus Manker používají termínu „polydrama“. A mají pravdu, že mnohost, rozmanitost a bujnost jsou základními atributy této zvláštní podívané. Je to samozřejmě především divadlo, ale jaksi pro všechny smysly, vždyť jeho součástí je zhruba uprostřed inscenace i opulentní hostina, na jejíž kvality vzpomíná pisatelův jazyk se steskem a jeho břicho s výčitkou. Ale je to také to, čemu se říká „event“, čili událost, neboť divák tam není jen pasivním účastníkem, ale sám se na inscenaci i podílí, třebaže jen tím, že si sám vybírá, které scény bude sledovat a které mu utečou nebo si je nechá na jindy. Nejzajímavější, tedy aspoň po formální stránce, je totiž na tomto spektáklu to, že ho nemůžete nikdy najednou vidět celý, neboť obsahuje přinejmenším tři základní dějové linie, které se odehrávají na různých místech. S tím souvisí další pozoruhodnost této produkce: že je k jejímu provozu nutný velký dům o mnoha pokojích, po nichž se herci a obecenstvo postupně přemísťují, ovšem nikoli nutně kontinuálně, nýbrž tak, jak si to člověk vybere. Když se děj rozvine, hraje se něco jiného na třech různých poschodích, přičemž není ještě vyloučené, že překvapení na zvědavého diváka čeká v nějakém temném ústraní.
Má to svou logiku. Námětem Almy není nic jiného než nekonečně bohatý a událostmi a slavnými muži přeplněný život asi největší femme fatale střední Evropy, Almy Mahlerové (1879–1964). Její osudy – a osudy těch, kterým se stala osudem – jsou tak košaté, že je není možné redukovat do jedné příběhové linie; vždyť i ona sama napsala, když k tomu již měla dost klidu, hned několik memoárových knih, neboť každý z jejich velkých mužů byl tématem přinejmenším na jeden svazek: skladatel Gustav Mahler, architekt Walter Gropius, spisovatel Franz Werfel, malíř Oskar Kokoschka...
Hra Alma byla poprvé uvedena v roce 1996, kdy obsadila sanatorium Purkersdorf u Vídně, což byla pečlivě vybraná lokalita, neboť se jedná o slavnou stavbu architekta Josefa Hoffmanna (rodáka z Brtnice), tedy jednoho z aktérů oné velké vídeňské doby. Hrála se pak na různých místech Evropy, vyvezli ji do Los Angeles, kde použili jedno z obrovských kin z doby klasického Hollywoodu; hrála se v Lisabonu, odkud v říjnu 1940 prchali Alma s Werfelem z nacisty zachvácené Evropy (přestože Almin postoj k Hitlerovi nebyl úplně „černobílý“), hrála se v jednom paláci v Benátkách, kde musel obzvlášť působivě vyznívat mahlerovský Pompes funebres na gondolách; hrála se v Berlíně, v Jeruzalémě, na zámku Petronell. V této sezoně se ve Vídni hraje v bývalém c. k. Poštovním a telegrafním úřadě na Börsenplatz, což je pompézní budova z gründerských časů, jejíž předností je, že je prázdná a zároveň v docela dobrém stavu. Tedy, prázdná není, neboť je pro účely hry naplněná nejúžasnějšími rekvizitami, mezi nimi převažuje harampádí z oněch krásných časů. Jen sama procházka těmi bizarními kulisami je zážitek svého druhu.
Praha se jako další místo, kde se Alma představí, nabízí přirozeně a z podstaty věci. Byť sama s Prahou mnoho společného neměla, její muži velmi. Mahler tu byl dva roky šéfem orchestru Německého divadla a jedna symfonie tu měla světovou premiéru, Kokoschka Praze věnoval jeden z jejich nejlepších „portrétů“ a Werfel se v ní narodil. Režisér Paul Manker má už vyhlídnuté místo: ideální by prý byl Obecní dům na náměstí Republiky. Pro případné uvedení by se počítalo s novým nastudováním s českými herci, případně smíšenými. Údajně o tom Manker jednal se šéfem Divadla Komedie Dušanem Pařízkem. O tom, že by se mezi tamními herečkami představitelka Almy jistě našla, není pochyb (Gabriela Míčová, například).
Tak se třeba snad v Praze najde i dosti kulturně snobské publikum.
