U dámy by se slušelo zatajit věk, ale u operní pěvkyně a herečky Soni Červené to dost dobře nejde. Na jevišti Národního divadla se už za pár týdnů dožije 337 let – jako hlavní postava Čapkovy Věci Makropulos. Soňa Červená si v mnoha ohledech zaslouží naši úctu. Kvůli svému životnímu příběhu, kvůli svému talentu, své pracovitosti. Dodnes atraktivní pětaosmdesátiletá dáma je zvyklá všechno si řídit sama a být stále ve střehu: Při rozhovoru si hlídá, aby seděla rovně, pečlivě nalíčená i učesaná, ani na okamžik nezapomíná, že ji zároveň fotografují. Mluví absolutně spisovně a nepřipadá v úvahu, že by řekla něco, co nemá dávno promyšlené. Žije možná víc v divadelním než reálném světě. A tajemství její kondice? Nikdy, za žádných okolností si nepřipustit chmury. I své knižní paměti nazvala Stýskání zakázáno.
(„Vy začnete od Bílé hory, že?“ sekne do mě cvičně, ještě než položím první otázku, zatímco fotografa zahrne úsměvy. U armády se tomu říká dělostřelecká příprava.)
* Paní Červená, dospěla jste za svůj život k nějakému moudru?
Já mám moc ráda větu:Nejsem spokojená, protože se mi daří dobře, ale daří se mi dobře, protože jsem spokojená. A včera mě napadl tento bonmot: Všechno se stihne, když se nespěchá. A máte hned titulek.
* Mě zase zaujaly vaše tři životní pravidla: 1. Vždycky po sobě nechat uklizeno. 2. V každé situaci si udržet svobodu svědomí. 3. Ke stáru být vlídná stará paní a ne protivná bába. Co z toho je nejobtížnější dodržovat?
Všechno je to jen věc disciplíny. Já jsem Panna, takže jsem celý život přesná a přísná. Možná vám to bude znít zpupně, ale já prostě chci žít tak, aby si z mého života někdo mohl vzít příklad.
* Co se musí stát, aby se z ženy stala protivná bába?
Taková žena, s těmi dolů visícími koutky, to prostě vzdala. Ale člověk by měl přece dotáhnout tu svou káru až do konce s úsměvem.
* Osmnáctého listopadu bude v Národním divadle premiéra Věci Makropulos, kde hrajete ženu, která nestárne. Co si myslíte o touze po nesmrtelnosti, po věčném mládí?
Myslím si, že zestárnout je jedna z mála spravedlností na tomto světě. Zestárnout se má dobrovolně a s grácií. Všechny ty dnešní anti-aging triky, ty posilovny a plastiky jsou směšné, přehnané. Člověk se má především snažit, aby nezestárl vnitřně. Což je zase jen disciplína. Pro mě něco tak samozřejmého jako čistit si zuby.
* Představení režíruje pozoruhodný Robert Wilson. Jak se vám s ním pracuje?
Znám ho přes dvacet let, Věc Makropulos bude už moje šestá inscenace s ním. Je to světový režisér a jsem přesvědčena, že jeho styl nás povede tam, kam divadlo jít musí. Divadlo není život, divadlo není realita, jeviště je něco nadneseného. A s tímhle vědomím musíte už přijít na jeviště, na tom on trvá. On inscenuje intuitivně, vybere si lidi, na první zkoušce odhadne sílu jejich osobnosti, jejich výšky, jejich hloubky – to ho inspiruje a podle toho je inscenuje. V žádném případě nechce hru interpretovat. Interpretovat musí obecenstvo z toho, co mu režisér nabídne. Není to jednoduché, jeho pravopis je svízelný. Ale výsledek stojí za to.
* Těšíte se na premiéru, nebo se i trochu bojíte?
Já se vždycky bojím! Ale tréma je pro mě dobré znamení, že baterky jsou
* nabité. Když jsem dobře připravená, tréma mě ještě vynese nahoru.
Vy jste určitě cílevědomá a pracovitá žena...
* (skočí mi do řeči) ... já vám řeknu recept: Padesát procent talentu, padesát procent píle a padesát pokory. To je dohromady sto padesát procent – a na těch sto padesát procent musíte žít.
Já bych s dovolením dokončila otázku...
* ... ona si na tom trvá!? (obrací se na fotografa) ale na začátku jste neměla moc dobře rozdané karty. Narodila jste se v sedmém měsíci, nedonošená. A ve svých pamětech popisujete, že vaše maminka, o které píšete jako o paní Žofii, vás nechtěla, protože si těhotenstvím zkazila plesovou sezonu. Napadlo vás někdy, že jste jí možná celý život chtěla dokazovat, jak se mýlila?
Především se říká, že nedonošené děti jsou velcí bojovníci, protože musely od začátku o svůj život zápasit. V tom inkubátoru to asi začalo. A jestli jsem chtěla dokázat své mamince, jak jsem dobrá? Prosím vás, ale to chci přece dokázat každému!
* Když jste začala zpívat, chodila paní Žofie na vaše představení?
Ona přišla na premiéru Divotvorného hrnce, to byla moje první role tady v Praze u Voskovce a Wericha. Viděla jsem ji sedět na balkóně. Po přestávce bylo už její místo prázdné. A když jsem se jí druhý den ptala, proč odešla, řekla jen: „Na takovouhle hloupost se přece nebudu dívat!“ To bylo všecko. Pak už mě nikdy na jevišti neviděla. Mrzelo mě to strašně. Ale víte, moji rodiče, to bylo tak zvláštní spojení. Otec bohém, kumštýř a muzikant. Ona byla krásná a inteligentní žena, ale absolutně amúzická. Byla proti všemu, o čem já jsem snila – že bych chtěla jít k divadlu nebo že bych se chtěla jít učit zpívat. Tím pohrdala. Především jsem se měla dobře vdát. Což se jí nakonec v pětačtyřicátém na chvíli splnilo.
* Stala jste se paní továrníkovou, váš muž měl továrnu na čokoládu.
Ano. A když mu čokoládu někdo nabídl, říkal: „Děkuji, nechci. Já vím, jak se to dělá.“ Ale naše manželství trvalo jen tři roky. Mému muži po převratu v ‘48. roce hrozilo zatčení, podařilo se mu utéct, což já jsem udělat nemohla – kvůli divadlu a kvůli matce. Už jsem ho pak nikdy neviděla. Já odešla na Západ až v roce 1962. To už matka nežila. Maminka, vyhlášená pražská krasavice, přežila Ravensbrück, vrátila se z něj pěšky přes celé Německo, zraněná a vyhublá na kost. Pak ji pro změnu zavřela komunistická StB. A jednoho večera třiadvacetileté Soně zavolal kamarád medik. S velkými rozpaky ze sebe vyklopil, že dnes měli zřejmě při výuce její matku na pitevním stole. Nikdo neví, jak vlastně zemřela.
* Smrt vaší maminky nebyla objasněna ani po Listopadu?
Ne. Řekli mi, že se ve vězení otrávila, i když já vím, že ona by sebevraždu nikdy nespáchala. Ale já o tom nerada mluvím. Nechme toho, prosím.
* Promiňte. Vraťme se zpátky. Na fotografiích z muzikálu Divotvorný hrnec na vás Werich i Voskovec koukají dosti zamilovaně. Dvořili se vám?
To určitě ne. Já jsem tehdy byla jen začátečnice, zajíc, to spíš já byla zamilovaná do Wericha. On byl hvězda a já k němu vzhlížela.
* Ten muzikál měl přes tři sta repríz. Jaké to pro začátečnici bylo, hrát s Werichem?
Byla to ta nejúžasnější životní a divadelní škola. Pro moji příští dráhu bylo důležité, že mě zrovna on zaučil do řemesla.
* Například co vás naučil?
Například pohotovosti. Já jsem se dokonce časem osmělila a reagovala na jeho nádherné improvizace. Obecenstvo na to čekalo a řvalo smíchy.
* Tykali jste si?
Werich mi onikal. Už když jsem přišla poprvé do divadla na předzpívání. Já tehdy měla zrzavé vlasy a vzala jsem s sebou celkem neuváženě svého zlatého kokršpaněla Andulku. A když jsem zpívala, Andula se v zákulisí utrhla z vodítka a radostně za mnou přiběhla na jeviště. Ze sálu se ozval Werich: „Poslouchala, obarvila si ona vlasy podle toho psa, nebo nabarvila psa podle svých vlasů?“ A pak jsem ještě slyšela, jak Voskovec utrousil: „To je káča!“ Když jsem zkroušeně odcházela z divadla, vrátný se vyklonil ze své kukaně: „Vy s tím psem, máte jít do kanceláře.“ Tam se ukázalo, že jsem dostala roli Káči Maršálkové.
* Setkala jste se s Jiřím Voskovcem někdy později v New Yorku?
Několikrát. Já jsem zpívala jedenáct let v San Francisku, on se o tom dozvěděl a přihlásil se mi. A já mu slíbila, že až se zase někdy budu vracet do Německa, přeruším let v New Yorku a zastavím se u něj. Což se párkrát stalo. A byla to moc krásná setkání.
* Změnila ho Amerika?
Já jsem ho tady vlastně zase tak moc neznala, i když byl režisérem Divotvorného hrnce. Ale cítila jsem, že on je dokonalý protiklad Jana Wericha, proto jim to tak fungovalo. Voskovec v New Yorku byl zádumčivý muž, to už nebyl ten pražský komik. Byl ale jaksi vyrovnaný. A když jsme se jednou loučili – on mi říkal Kačenko, podle té role Káči Maršálkové –, pravil anglicky: „See you, Kačenko, be happy!“ A já se zeptala: Are you happy? – Jste šťastný vy? Odpověděl: „I am happy. Ale šťastnej nejsem.“
* Psala jste si s Janem Werichem?
Ne. Já jsem si vlastně nepsala s nikým, protože jsem tady nechtěla nikoho přivést do neštěstí. Ani se svým otcem, kterého jsem milovala. A nemohla jsem bohužel být ani na jeho pohřbu. Ale za svůj život jsem napsala mnoho dopisů, které jsem neodeslala. Psala jsem je i kvůli češtině. Já jsem se v emigraci vlastně nestýkala s žádnými Čechy, na nějaká přátelství ani nebyl čas, cestovala jsem z místa na místo po celém světě. Spíš jsem se přátelila s kolegy a s kolegyněmi, věděli jsme, že tato, promiňte, že to říkám, elitní pěvecká garnitura se zase někde sejde, a že tedy můžeme udržovat spojení. Taky jsem četla české knížky z nakladatelství pana Škvoreckého. A překládala. Já si totiž celou dobu říkala, že svoji češtinu nesmím zahodit. Vzali mi všecko, ale český jazyk mi vzít nemohli.
* Jednou jste řekla, že když vám vzali domov, byl pro vás domovem český jazyk ... to jsem řekla?
To je dobré. Ano, čeština byla spojení s mými kořeny.
Protože ta zem nesvobody už nebyla mou vlastí. Já byla potom doma jen tam, kde jsem zpívala, kde jsem stála na jevišti. Kde mi lidé zatleskali.
* Na ničem materiálním jste nikdy nelpěla?
Na věcech jsem nelpěla nikdy. Jen na svých pejscích. Taky když jsem v roce 1962 odešla na Západ, posledním otevřeným přechodem v Berlínské zdi, vzala jsem si s sebou jen kabelku a jezevčici Kačenku. Dokonce jsem tehdy nechala na plotně rozvařené knedlíky. Policista mě nechtěl pustit bez zvláštního povolení. Soudruhu, povídám, poprvé a jistě naposledy, kdy jsem někoho tak oslovila, mám dnes důležité natáčení v lipském rozhlase a musím předtím nutně k Mercedesům do dílny, zlobí mě spojka. Jestli ten rozhlas nestihnu, budete z toho mít velké nepříjemnosti. „Tak jeďte,“ řekl po dlouhém váhání, „ale je to naposled.“ To měl tedy pravdu.
* Napsala jste ve svých pamětech, že jste kromě pěvkyně byla také „svůj vlastní šofér, svoje cestovní kancelář, sekretářka, účetní, kuchařka pro psa a házeč klacíčků“. Copak na to operní diva nemá lidi?
No jistě. Ale když já jsem taková perfekcionistka, že by mi to nikdy nikdo neudělal recht, tak perfektně, jak já bych to chtěla. A mě to bavilo. Mě bavilo jezdit autem, celý život jsem měla rychlá auta. Organizovat svůj život, vyřizovat poštu. Tehdy to ani ještě nebylo tolik zvykem jako dneska, že každá zpěvačka má své agenty a píáry a kdesi cosi. V roce 1964 v Glyndebourne přijali do party elitních pěvců mladého tenora z jiné inscenace – Luciana Pavarottiho. Jednoho dne mu dirigent John Pritchard přinesl dárkem štěně Welsh Corgi (bylo to něco jako liška na krátkých nohách, oblíbená rasa anglické královny). A když dirigent postřehl nadšení paní Červené, donesl druhý den další štěňátko. Ta slabá poslední fenečka bez rodokmenu, Fanynka, která se měla původně utratit, se pak stala na čtrnáct let její nejvěrnější společnicí.
Slyšela jsem, že když Luciano Pavarotti přijel do hotelu, vymiňoval si kvůli svému nočnímu hladu čtyřiadvacetihodinový přístup do kuchyně... (rozesměje se) To nevím, to jsem neslyšela. Ale vyloučit se to nedá.
* To tak rád jedl?
Jedl velice rád, ale taky senzačně vařil. Bydleli jsme v Glyndenbourne v jednom domě a měli společnou kuchyň, bylo nás asi šest. A když měl Luciano čas, když neměl zkoušku ani představení, tak pro nás všechny vařil. A to byly tedy hody. Ty jeho omáčky! Báseň! Ne, vlastně árie...
* Mimochodem, ještě pořád jste vegetariánka?
Ano, už dlouhá léta. Já si kdysi umínila, že nic nesmí zemřít, abych já žila. Vlastně jsem se pro to rozhodla v Hospodyňské škole v Dolní Rovni, kam mě matka přiměla dva roky chodit. Dostala jsem za úkol vlastnoručně chytit a zabít krásnou krůtu. Od té doby nejím maso. Nejím nic, co má oči. Já se bez těch mrtvol krásně obejdu, maso mi nikdy nechybělo.
Když jste se po Listopadu vrátila, neměla jste strach, že vás tu nikdo nebude znát? Vaše jméno vymazali dokonce i z titulků Slavínského filmu Poslední mohykán. Ano, třicet let se tu moje jméno nesmělo vyslovit. Proto byl ten návrat pro mě vlastně dvojsečný. Na jednu stranu jsem se těšila, až budu stát u té Vltavy. Ale zároveň se obávala, že to pro mě přišlo příliš pozdě.
* Zažila jste tu po návratu i nějaké zklamání?
To ne. To bych asi byla zase emigrovala. Když jsem se ale v jednadevadesátém roce vrátila, zděsila jsem se, jak je to tu všechno šedé, jak je Praha vyplundrovaná tím bývalým režimem, dvěma okupacemi. Lidé na ulici se neuměli usmát. Já jsem si dokonce myslela, že tady snad ani nebudu moci žít. Ale za těch dvacet let to udělalo velký skok dopředu. Nikdo přece nemohl čekat, že ta faleš, která se tu musela pěstovat, to předstírání, hlavní česká vlastnost minulého století, se zlomí přes noc. Ale jsme na dobré cestě a já vítám 21. století. Jsem šťastná, že jsem se ho dožila.
* Operní divy se často vdávají za bankéře. Takovou nabídku jste nikdy nedostala?
(rozesměje se) No to je dobrý nápad. A víte, že se mi taková nabídka taky naskytla? Nemohu popřít, že ctitelé byli. Ale vdaná jsem byla se svým povoláním. Ani s dětmi jsem nikdy neměla a nemám nic společného. Já jsem chtěla sloužit jen divadlu.
* Za kým dnes jdete, když je vám smutno? (chvíli mlčí) A je mi smutno? Chcete říct, že nikdy nejste smutná?
Víte, já to prostě nepřipustím, aby mi bylo smutno. Nikdy. Já si smutek rozmluvím. Dokonce ani ta slavná písnička z Divotvorného hrnce Jakpak je dnes u nás doma? mi nikdy v duchu nezněla, právě proto, že je tak stýskavá. A stýskání, stejně jako vzpomínky, to je brzda. To je, jako byste jela autem, přidáváte plyn – a zároveň byste se chtěla dívat dozadu. Proč byste to dělala? Člověk se má dívat pořád jen dopředu.
* Co od svého života ještě čekáte? (dlouho mlčí) Já nevím. Vždyť to by bylo až zpupné, kdybych něco čekala. Přijmu, co mi život ještě nabídne. ?
Zestárnout se má dobrovolně a s grácií. Nemohu popřít, že ctitelé byli. Ale já chtěla sloužit jen divadlu. soňA ČerVeNá ? Její otec, JUDr. Jiří Červený, byl zakladatelem prvorepublikového kabaretu Červená sedma. ? V letech 1948–51 vystupovala v divadle v+w Pak odešla do Janáčkovy opery v Brně (její rodina byla po únoru ‘48 považována za nepřátelskou režimu, závodní rada ND se postavila proti jejímu přijetí). ? V roce 1958 nastoupila do Státní opery v Berlíně, po čtyřech letech emigrovala do Západního Berlína a podepsala smlouvu v tamní opeře. Hostovala pak na předních scénách celého světa, spolupracovala s nejvýznamnějšími režiséry i dirigenty. ? Po šedesátce ukončila pěveckou kariéru a stala se členkou činoherní scény Thalia Theater v Hamburku. ? V roce 1991 se vrátila domů. Na jevišti ND se objevila jako Osud (Leoš Janáček), hraje v představení Zítra se bude... o procesu s Miladou Horákovou (Cena Alfréda Radoka). ? V roce 2004 dostala cenu Thálie. Hrála i v Hřebejkově Pupendu. ? Pražský městský soud letos rozhodl, že musí být vymazána ze seznamu spolupracovníků StB.
O autorovi| Alena Plavcová, redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
