Je to film, ve kterém chodí modrá stvoření po pohádkovém světě plném exotických lokací a vtloukají lidem do hlavy ekologická poselství. Avatar? Ne, nová česká pohádka Dešťová víla. A vůbec ne špatná. Milan Cieslar se po letech tápání v televizní tvorbě našel ve scénáři Jana Míky a natočil dílko, které svým šmrncem a pomrkáváním na diváka připomene třeba oblíbeného Anděla Páně. Název je nicméně trochu zavádějící: titulní postava sice dá věci do pohybu, ale dál už jde jen o to, aby všechna voda stekla s kopce dolů a Květuška se dostala Ondrovi za ženu.
Tedy „stekla“: aby voda vůbec byla.
Zmíněná dešťová víla, která patří do jakéhosi panteonu bytostí shromážděných kolem boha Slunce, se rozhodne lidi potrestat za jejich lakotu a vodu jim odepře. A jen poctivé děvče z chalupy může vodu přivést lidem zpět. Za jejími zády však jejího Ondru žení s přitroublou Bětkou... Ondrova dějová linie je sice jenom do počtu a snímek i přes množství exotických lokací (natáčelo se i na Islandu) nezapře poněkud chudou výpravu, ale film nedostatky vynahradí břitkými dialogy a hereckými výkony. Dešťová víla pro český film definitivně objevuje zrzku Evu Kerekešovou a provařeným tvářím (Miroslav Donutil, Simona Stašová...) vrací nakažlivou chuť hrát. Dětem je dopřáno poučení, dospělí se zasmějí vtipným replikám. Vojtěch Rynda Dešťová víla. Režie Milan Cieslar, ČR 2009, premiéra 11. 02. 2010
