Jestliže Česká televize někdy recykluje filmy o filmech i několik let starých, o uplynulém víkendu daným formátem zacílila přímo na komoru. Jedním dílem podpořila nedávno premiérovanou pohádku Peklo s princeznou, dalším držela palce snímku Kdopak by se vlka bál?, který v tu chvíli soutěžil na Berlinale, a hned dvakrát odvysílala Film o filmu Ďáblova lest, trojdílném seriálu, jehož první část nasadila na nedělní večer.
Poslední jmenovaný díl se nakonec ukázal být zajímavější než trilogie samotná. Přestože ukazoval mrtvoly ukřižovaných vzhůru nohama tak často, až se z nich stala rutinní kulisa a děs, který mají v Ďáblově pasti vzbuzovat, utekl jako pára nad hrncem, aspoň diváka navnadil záběry atraktivních lokalit a rozhovory s herci. Prostor se našel i pro zajímavé komentáře od historiků, archeologů a dalších odborníků na problematiku Ďáblovy bible či pozdního středověku. Byli to nicméně opět odborníci, kteří po premiéře první části cyklu přišli se zamítavými reakcemi a označili scénář Arnošta Vašíčka za cosi mezi Indiana Jonesem a Erichem von Dänikenem. Film o filmu Kdopak by se vlka bál? potom šel vědomě jinou cestou, než bývá zvykem. Místo návštěv do režisérské kuchyně nabídl sestřih „mluvících hlav“ tvůrců a herců, prokládaný videoklipovým sestřihem záběrů z filmu a doprovozený vynikající hudbou Jana P. Muchowa. Rozhovory s tvůrci mohly být „ilustrovanější“: když režisérka Procházková mluví o tom, jak si hlavní hrdinka snímku, předškolačka Terezka, dokresluje svět kolem sebe, daly se použít konkrétní pasáže. Film o filmu je „Vlkovi“ věrný tím, jak se stejnou vážností naslouchá dospělým i dětem, a tak se výpovědi malých herců o tom, komu ve třídě o své „kariéře“ řekli a neřekli, střídají třeba s osvětlením přístupu kameramana Martina Štěpánka.
Stálým hostem této rubriky je cyklus ČT Zlatá šedesátá: nelze docenit, jak zásadní je tahle konzerva nejslavnějšího období československé kinematografie pro generace současné i budoucí. Aktuální díl se věnoval Hynku Bočanovi, který byl po několika vynikajících filmech z 60. let režimem přeřazen k práci pro televizi, od níž se k bývalým triumfům na stříbrném plátně vzepjal už jen vynikajícím Bumerangem z roku 1997. Střízlivě rekapitulující Bočan mimo jiné pobavil pijáckou historkou o setkání s polským hercem Zbygniewem Cybulským a podtrhl opomínaný faktor vzniku nové vlny - distanc, který po 1. festivalu československých filmů v Banské Bystrici roku 1959 dostala starší šarže filmařů a uvolnila tak místo mladším. Díl nabídl mj. ukázku geniální „překážkové dráhy“ z Bočanovy kunderovské adaptace Nikdo se nebude smát, ale celý se promítl nakonec Pasťák - naturalisticky drsný film z prostředí nápravného zařízení pro mladistvé. Není divu, že snímek z cynicky vedeného ústavu prorostlého mřížemi skutečnými i pomyslnými do normalizačních kin nesměl.
A ještě jedno ohlédnutí za minulým týdnem. České televizi patří obrovské díky za uvedení životního díla režiséra Sergia Leoneho, gangsterské ságy Tenkrát v Americe. Tím spíš, že tenhle opus magnum pustila v režisérské, téměř čtyřhodinové verzi. A pak celý nápad spláchla do záchodu tím, že film (už nejméně podruhé!) nasadila na půl jednu v noci, takže končil po čtvrté ranní. To skutečně není zač.
