Dnes o rakouských kořenech normalizace
Když jsem v roce 1983 líčil v traiskirchenském lágru peruánskému spoluuprchlíkovi zhovadilost a nepravosti husákovského Československa, můj protějšek poslouchal s živým zájmem. „Mučili tě, viď?“ zeptal se nakonec. Po záporné odpovědi usoudil: „Aha, tak vám aspoň zabili někoho z rodiny?“ Když ani to ne, uchýlil se k možnosti poslední: „No, hlad jsi ale měl, ne?“. Neměl. Potřásl nechápavě hlavou - tak kde je problém? Tehdy jsem si myslel cosi o tupcích, ale když jsem o řadu let později viděl Limu a Jižní Ameriku vůbec, došlo mi, že má bývalá vlast byla proti ní pravou oázou hojnosti, pořádku, zákonnosti a lidumilství. Žít se v ní ovšem, bylo-li člověku pětadvacet, příliš nedalo.
Z režimů skutečně opresivních byl ten Husákův výjimečně nekrvavý, ale zato neobyčejně konsekventní a mstivý, s vynikající pamětí, která nezapomene nikomu nikdy nic. Když tatík Pinochet provedl puč a přišel k moci, nechal z počátku své protivníky bez milosti střílet, když afekt ochladl, spokojil se zmlácením a uvězněním, po pár letech mávl rukou a povolil i emigrantům návrat. Také nevytvořil žádný uzavřený indoktrinační systém pinochetismu -ve srovnání se starorakousky precizním úředníkem Dr. G. H. nesla jeho činnost všechny známky amatérismu, nesystematičnosti, kampaňovitosti a náladovosti. Zamyslíme-li se nad specifiky českého bolševismu a normalizační éry obzvláště, nemůže nikomu uniknout, že jen velmi málo jednotlivostí celkové mozaiky bylo importováno přímo z ruských stepí. Většina těch nejodpudivějších věcí vyrostla ze starorakouských kořenů a jen pod záštitou cizí moci obludně hypertrofovala.
Podobně jako se významněji nerozšířila konzumace vodky a šašliku, kozácké tance a čapky furažky či papachy, nedošlo vlastně nikdy k většímu míšení kultur a skutečné kolonizaci. Dr. G. H. nebyl ostatně ataman od Kubáně či Kumy, ale právník s prvorepublikovým vzděláním a dlouholetý politický vězeň, byť jej proto nikdo nelitoval.
Pomineme-li to, že stát ovládal celou ekonomickou sféru, podobala se normalizace Metternichově éře. Rakouská tradice velela vést pozemkové knihy, ač už dávno bylo vlastnictví půdy i nemovitostí iluzorní, předstírat alespoň stafáž právnosti u předem zinscenovaných procesů, byť by bylo možné oběti někde tiše zardousit a zabetonovat, i nekrást tak okatě, aby z hromady opticky příliš ubylo. Chyběla jí ruská velkorysost, velkolepost i hrůznost, byla umolousaně malá, ale naše, stejně jako tradice tajnopolicejní, lokálně odedávna velmi rozvitá a četnými Brettschneidery oplývající.
Bylo přežráno, ale k nesnesení dusno, útlak se vyžíval spíše v nenápadných, ale propracovaných buzeracích typu přeřazení na podřadnou práci a zákazu studia dětí - vězení bylo pro obzvlášť neposlušné, ne pro masu - ta ostatně žila po dokonalém utěsnění hranic za rafinovanou konstrukcí z drátů a signálních polí jako ve velkém, poněkud luxusnějším kárném táboře. Souslednost svátků a jejich liturgií se v kruhovém bezčasí do omrzení opakovala - cílem už nebylo směřování k chiméře komunismu, ale právě tato cykličnost - podoba s feudální érou se prohloubila i tím, že se společnost stala dokonale statickou, technologie ani pořádky se neměnily. Byla to doba bizarní a historicky zcela ojedinělá.
Husákovské normalizaci chyběla ruská velkorysost, velkolepost i hrůznost, byla umolousaně malá, ale naše
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
