Světový hudební průmysl nezažívá zrovna lehké časy. Zatím nenašel cestu, jak se účinně bránit pirátství, prodeje pevných nosičů klesají a příjmy ze zpoplatněného a legálního stahování hudby to plně nekompenzují. Živá vystoupení se stávají z komerčního hlediska čím dál významnějšími, turné přestávají být z obchodního hlediska doplňkem, způsobem propagace desky, která přináší ten skutečný zisk. Nemálo hudebníků i fanoušků navíc začíná vnímat hudební vydavatelství jako zbytečného prostředníka mezi umělcem a fanouškem, jimž moderní technologie umožňují, aby vstupovali do kontaktu přímo a uzavřeli obchod mezi sebou, aniž by přitom platili prostředníkovi.
Mezinárodní federace hudebního průmyslu (IFPI) minulý týden vystoupila s výsledky jí objednaného výzkumu, který podle ní dokazuje, že i v současné době je pomoc vydavatelství pro kapely nutná a šance prosadit se bez ní velmi malá. Nahrávání desek i jejich výroba se zlevňují a dostat hudbu k posluchači není velký problém, nic z toho ale ještě nezaručuje, že se interpret dostane do povědomí posluchačů. A právě na to potřebuje vydavatelovu podporu, především finanční.
„Udělat“ novou kapelu stojí podle zprávy milion dolarů, přičemž představitelé hudebního průmyslu tenhle odhad považují za zdrženlivý. Ged Doherty ze Sony Music podle magazínu Billboard považuje tuto částku za dostatečnou na uvedení nové kapely do povědomí publika v Británii, ne ale v globálním měřítku. U jazzmanů a interpretů vážné hudby jsou prý náklady ještě vyšší. Celkově hudební vydavatelství do umělců investují pět miliard dolarů ročně. Trh, na němž soupeří, je navíc velmi tvrdý, jen malá část umělců, do nichž firmy investují, jim vynaložené peníze vydělá zpátky, odhady se pohybují mezi pětinou a desetinou.
Představa, že je možné se na trhu prosadit vlastními silami, je podle IFPI iluzorní, šéf federace John Kennedy tvrdí, že se ještě nestalo, aby nějaká nová kapela dosáhla výrazné popularity bez vydavatelské podpory. Je pravda, že hvězdy, které svou hudbu zkoušely distribuovat přímo (např Prince), se mohly opřít o globální reputaci, jež byla výsledkem práce „tradičního“ showbyznysu. Samozřejmě ale záleží na měřítku úspěchu, jehož chce umělec dosáhnout, v rámci alternativnějších žánrů kutilský přístup může fungovat docela dobře a v mnoha případech se tak i děje. Oporu v mašinerii globálního průmyslu potřebují ti, kdo - z komerčního hlediska - míří výš. Schopnost průmyslu vytvořit globální a trvanlivější hvězdy ale v posledních letech také slábne, největšími „taháky“ jsou zhusta interpreti, kteří na scénu nastoupili už před drahnou dobou.
