Loni se mi turistické jízdy za Slavií ve fotbalové Lize mistrů tuze zalíbily, a tak jsem napjatě čekal, kam mě letos úradek losu třetího předkola pošle. Rozhodl se pro Florencii, jako by věděl, že jsem se v této kolébce renesance ještě nikdy nehoupal. To víte, že je to přenádherné město. Duchové místních velkých rodáků v čele s Dantem, Machiavellim a Donatellem vás ženou od památky k památce, až přemíra zážitků působí, že návštěvníci, omámení nekonečným proudem krásy, padají do mdlob, čemuž psychiatři říkají Stendhalův syndrom. Málem bych napsal, že se tu čas zastavil, kdyby ve výloze obchodu s televizory na obrazovkách CNN nepřipomínaly pochmurnou současnost krvavé obrazy z Gruzie.
I když jsem měl nejušlechtilejší poznávací úmysly, vystát ve třicetistupňovém parnu hodinovou frontu s roztomilými japonskými turisty na sbírky v Galerii Uffizi se mi tedy rozhodně nechtělo. Raději jsme se posadili do stínu tratorie s dobrou knihou, já a toskánské červené, a velmi jsme si porozuměli. Druhý den jsem jako pohanský pes očichával dominikánskou baziliku Santa Maria Novella a fotbalu jsem neunikl. Na mši seděl v zadní lavici otec se synem v sešívaném dresu, ale panenka Maria v úterý vyslyšela zcela jiné modlitby.
Já si do Florencie zajel na výlet, hráči bohužel také. První nevalné výkony v sezoně naznačily, že v mistrovském týmu se v létě přihodilo cosi nezdravého. Ve městě, kde se navíc skrýval coby falešný uměnovědec lidojed Hannibal Lecter, ostatně musíte čekat to nejhorší. Vyplnilo se. Když dal Mutu už ve třetí minutě gól z přímého kopu, nad hlavami slávistů zakroužila temná noční můra podzimní sedmigólové potupy z Arsenalu. Obránci se po většinu utkání proměnili ve zmenšeniny nahatých Michelangelových Davidů proti domácím Goliášům. Právě nejobávanější obři Fiorentiny Mutu a Gilardino zabili případné naděje Slavie v roli zákeřných vrahů Medicejských, zvláště když útočná aktivita hostí byla častá asi jako návštěvy Matky Terezy na boxu. Pakliže do slavné Slunečnice napsal Josef Gruss Ince Zemánkové zeměpisně-milostný příměr o „Florencii bez nebe“, v aktuální parafrázi ho lze vyložit i tím způsobem, že pro Slavii se Firenze stalo místem, kde klíče od nebe do Ligy mistrů ztratila.
V čiré marnosti nad předvedenou antihrou jsem se aspoň snažil povznést a vychutnat si atmosféru mače s nejméně třiceti tisíci diváky. Když tolik hrdel spustilo Parigiho rozvernou klubovou hymnu s pokřikem Alé Alé Viola!, stadion Artemia Franchiho se stal fotbalovou La Scalou. Překvapilo mě, s jakou vstřícností byl na tribuně vyhrazen výhled vozíčkářům, a že fanoušci „fialek“ na rozdíl od našich poměrů smějí do ochozů nosit vlajky na tyčích. A všude se nezřízeně hulí, bojovníku proti nikotinu z vedení ČMFS, řediteli Ivo Lubasi! Když po zápase hrstka českých fanoušků jako vždy předvedla s hráči děkovačku, vynikající domácí publikum ji odměnilo uznalým potleskem. Pročež jsem místo mince v kašně nechal na sedačce symbol, prázdný obal červenobílé krabičky od Peter
***
Na mši seděl v zadní lavici otec se synem v sešívaném dresu, ale panenka Maria v úterý vyslyšela zcela jiné modlitby
