Slova národopis či folklor evokují už zašlé časy. Není to pravda. Výstava Nové pověsti české dokládá, že folklor je to, čím právě žijeme. Proto kvetlo české kutilství za komunismu a folklor se rozvíjí i teď - třeba v podobě graffiti.
Folklor v atomovém věku zní podtitul výstavy v pražském Musaionu. Naznačuje to, že její návštěva je skutečně podnik pro celou rodinu. Pokrývá totiž takové časové rozpětí, že svou aktualitu si tam najde osmdesátiletý i patnáctiletý. Folklor nestárne, jen se vyvíjí spolu se společností. A je už na každém z nás, aby posoudil, zda k lepšímu, či k horšímu.
Nehledejte na té výstavě definici folkloru. Folklorem je totiž skoro vše spontánní, což platilo hlavně v době, která spontaneitu potlačovala. Proto je těžištěm expozice doba komunismu. Nabízí-li se tu nějaké vymezení, tak snad jediné - výstava pomíjí folklor vesnický, takový ten tradiční, nad nímž plesal Joža Úprka či Karel Vachek ve filmu Moravská Hellas, a věnuje se folkloru městskému se vším, co k němu přísluší. Patří sem městské legendy i dětské hry, tramping i vojenská služba, nápisy na zdech i hospodských záchodcích - a v neposlední řadě folklor českého kutilství a chatařství.
Kutilství patří mezi česká know-how. Neprosluli jsme ve válkách, zato jsme se dokázali vypořádat s každou situací tak, že jsme si ukutili poměry přijatelné pro přežití. Ke kutilství tak náleží tramping, který dokázal přenést Divoký západ, indiánské totemy, zlatokopecká ležení, šerify a osadnickou mentalitu na břehy českých řek.
Servít je vůl už půl století Kutilství razilo i éru povinné vojny. Jak poznáte mazáka od bažanta? Podle vojenského folkloru. Jen mazák si směl - tedy formálně nesměl - vázat kanady určitým folklorním způsobem, jen on si směl vyrábět pečlivě ukutěné a zdobené metry ukazující, „za kolik to má“. Od té otázky se odvíjel celý praktický průběh vojny. Dnešní profesionální armáda má jiný folklor, ale ten výstava neukazuje. Můžeme si tak jenom klást otázky: je větší riziko v mazácké vojně, nebo v tom, že dnešní profík si dá na helmu nacistickou symboliku?
Zvláštní kapitolou českého folklorního kutilství jsou nápisy na zdech. Ta tradice je stará. Nápisy „Servít je vůl“ se objevují už půl století. Ví dnes někdo, že Servít byl neoblíbený profesor pražské ČVUT? Těžko. Ale šířit ten slogan co nejdále po světě - napsat ho třeba na pařížskou Eiffelovku - patřilo k folklorní prestiži, asi jako na venkově pokácet v sousední vsi májku.
Třešničkou na dortu folklorního kutilství jsou latrinálie. To slovo zní jakoby nově a vědecky, přitom jde o staré známé nápisy na záchodcích. Přímé exponáty na výstavě schází, ale nejsou ani zapotřebí. Stačí slovo latrinálie a volný proud asociací se spustí už sám.
Za nesvobody měly ty nápisy svůj význam. Bývaly umisťovány ve výši očí (nad podehtovaný žlábek) a na místo vyžadující jisté soustředění, tudíž umožňovaly komunikaci o osobách, jež byly formálně „neosobami“. Autor těchto řádek pamatuje hodnocení undergroundové kapely Národní třída na záchodku břevnovské hospody Na Bídě: „Národní třída, hudební bída.“ Dnešní sterilní architektura hospod už folkloru nepřeje.
Je-li výstava v něčem nedotažená, tak v současnosti. Dobře připomíná to, co už spíše odchází (třeba vojenský folklor). Vytěsňuje ale to, co už registrujeme pěkných pár let - graffiti a tagy sprejerů na všech možných místech. Půjdete-li na výstavu s celou rodinou, ti nejmladší se možná právě tady budou cítit trochu ochuzeni.
Nové pověsti české - Musaion, Národopisné muzeum NM, Letohrádek Kinských, Praha 5, do 27. března 2011
Kutilství patří mezi česká know-how. Neprosluli jsme ve válkách, zato jsme se dokázali vypořádat s každou situací tak, že jsme si ukutili poměry přijatelné k přežití.
