Moje paní je od přírody bytost zvídavá, i usmyslela si, že by ráda věděla, co dělá její drsná polovička ony večery, kdy se vrací voně tabákem a pivem a vyřvanými hlasivkami jí šeptá sladká slova. Vzal jsem ji tedy na zápas Spartičky s Plzní, od kterého jsem si naivně sliboval zajímavý fotbal a vítězství rudých barev.
Uplynulo několik minut od výkopu a moje žena se ke mně naklonila se slovy: „Oni vůbec neběhají.“ Odpověděl jsem: „Lásko, hrajeme pozičně, abychom se zbytečně neunavili.“ Ale při pohledu na hřiště jsem jí musel dát za pravdu. Borci se skutečně pohybovali značně pomalu. „Připomíná mi to badminton,“ zněla další poznámka. „Počkej, badminton je sport pro holky, tohle je fotbal, to je úplně něco jiného,“ hájil jsem nejen svoji čest. „Ale v badmintonu se to také pinká pořád nahoru...“ A já pozoroval naše zoufalé úsilí podpořit útok vysokými nakopávanými míči. „Hele, proč mu tleskáš, vždyť se netrefil do brány?“ divila se za chvíli žena. „Nebyla to špatná střela. Oceňuji snahu.“ „Ale účelem je dát míč do brány, ne?“ „Ehm, ano, máš pravdu.“ Safra, co jsem na to měl asi tak říct! Na komentář: „Leží, tamten dlouhý pořád jen leží!“ jsem už nereagoval. „Co to skandují? Chovanec, demisi? Ty chceš také jeho demisi?“ Netuším, nevím, já o fotbale vlastně vůbec nic nevím.
Paní Čejková byla poprvé na letenském Olympu, a ten se jí odvděčil trapným výkonem a hanebnou prohrou. „Jak se ti to líbilo?“ zeptal jsem se nesměle. „Bylo to hrozné, ale šla bych příště zas, docela jsem se bavila.“
O autorovi| MARTIN ČEJKA, Autor (35) je sparťanem již od svého prenatálního věku. Proč? Protože Sparta!
