Předloni se mohlo zdát, že příchod Schengenu do střední Evropy je další fází budování nezvratných světlých evropských zítřků. Už nikdy žádné hranice, anebo přesněji, už nikdy žádná potupná kontrola při jejich překračování, nově jimi prostě člověk přechází, projíždí jako nůž máslem. Neplatí to leda při hrozbě nájezdů agresivních fotbalových fanoušků, to se pak hranice hlídají. Nebo když přichází na návštěvu hlava sousedního státu, se kterým nás pojí členství v něčem, co je bezmála soustátí, a jenž je navíc naším spojencem – například maďarský prezident László Sólyom. Jeho „chuligánství“ spočívá v tom, že nedomýšlí možné neblahé důsledky (další zhoršení slovenskomaďarských vztahů) svých nikterak neušlechtilých cílů.
Maďarský prezident se chtěl minulý pátek v jihoslovenském Komárně – ve městě, které kdysi tvořilo s Komáromem na druhé straně Dunaje jeden celek – zúčastnit odhalení sochy svatého Štěpána, zakladatele uherského státu, jehož součástí bylo dlouhá staletí i Slovensko. Mělo jít o čistě soukromou návštěvu, Sólyoma pozvali organizátoři akce. Krátce před slavností však vydala slovenská vláda nótu, jíž odepřela maďarskému prezidentovi vstup na slovenské území.
Absurdní důvody Sólyom prý chtěl „hrubě provokovat“, nechal se slyšet slovenský premiér Robert Fico, od nástupu jehož vlády v roce 2006 se vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem prudce zhoršily. Bratislavě oficiálně vadilo datum – v pátek bylo výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, které se zúčastnily i maďarské jednotky. Další Ficovy důvody byly bezpečnostní, na obou stranách Dunaje se prý aktivizovali extremisté. Neoficiální důvody pak formulovali stoupenci slovenských nacionalistických stran, přítomní odhalení sochy. Na transparentech bylo možné číst: „Maďaři, jděte pryč ze Slovenska. Svatý Štěpán byl vrah.“
Výročí okupace jako oficiální důvod je hloupost, které nemůže věřit ani sám Fico. Na Slovensku 21. srpen nikdy nikdo nespojoval s maďarskou iredentou a sotvakdo si pamatuje, že vedle sovětských se před 41 lety objevily i nějaké maďarské uniformy. Spíš než o maďarské (nebo v Čechách polské a německé) šlo totiž o komunistické uniformy. Přesto se za jejich účast loni právě László Sólyom Slovákům i Čechům omluvil. Bezpečnostní důvody: i slovenští novináři se pozastavují nad tím, proč Ficova vláda, která zdůrazňuje, že na rozdíl od té maďarské umí efektivně zakročit proti extremistům, naznačuje, že je pustí z řetězu, objeví-li se v Komárně maďarský prezident. A pokud jde o uherského světce, bývalý šéf slovenského parlamentu Pavol Hrušovský před časem prohlásil, že svatý Štěpán, Karel Robert, Matyáš Korvín či Marie Terezie „byli i našimi králi a panovníky a Slovensku se pod jejich vládou dařilo“. Tato slova žádný z relevantních politiků na Slovensku nikdy nezpochybnil.
Hlava maďarského státu označila rozhodnutí Bratislavy za „bezprecedentní krok ve vztahu dvou spojenců, který se nedá vysvětlit“. Inu dá, jak vidíme. Ale nepřesvědčivě. Chyby na obou stranách I tento incident je příležitostí připomenout si události z doby, kdy se hroutil komunismus. Dva dny před Sólyomovou marnou snahou navštívit slovenskou část po první světové válce rozděleného města děkovala kancléřka Merkelová Maďarům za to, že před dvaceti lety vytáhli první cihlu z berlínské zdi – otevřeli své hranice s Rakouskem a umožnili tak tisícům občanů bývalé NDR utéct na Západ. Příslušníci ozbrojených složek, kteří celá desetiletí měli příkaz střílet do uprchlíků, se teď řídili radou „dělej, že nic nevidíš“.
Dnes by hranice mezi členy unie měly být spíš připomínkou toho, pod úřední dohled které metropole ta která obec spadá či z které strany se předpokládá občanská loajalita jednotlivce, a počestné občany těchto zemí, k nimž se zpravidla počítají i hlavy států, by rozhodně neměly omezovat. László Sólyom nepochodoval po mostě přes Dunaj na čele maďarské armády připravené obsadit jižní Slovensko, obývané většinou Maďary, Bratislava proto propásla dobrou příležitost „dělat, že nic nevidí“. Rozhodnutí odepřít Sólyomovi vstup do Komárna je projevem nízkého sebevědomí. Nízkého sebevědomí nikoli Slováků, nýbrž jejich současné vládní reprezentace, k níž patří politici (Vladimír Mečiar, Ján Slota), kteří se na rozdíl od Sólyoma netěší úctě v nejvyšších patrech evropské politiky. Tu předchozí reprezentaci, expremiéra Mikuláše Dzurindy, by Sólyom nejspíš nechal v klidu. Nebo přesněji – tehdejší vláda by se do podobné situace nenechala vmanévrovat.
Na druhou stranu, má-li člověk co do činění s někým, kdo si není jistý v kramflecích, nebo hrozí-li, že si některý jeho krok druhá strana vyloží špatně, je namístě větší opatrnost, přehnané sebevědomí může být naopak kontraproduktivní. I v běžném životě, natož v mezinárodní politice. Polistopadový československý velvyslanec v Budapešti Rudolf Chmel řekl, že cestu do Komárna Sólyomovi, který mimochodem už v minulosti podobně narazil u Rumunů a Srbů, nedoporučovalo ani maďarské ministerstvo zahraničí. Nemluvě o tom, že jako slon v porcelánu se chovali i organizátoři odhalení sochy svatého Štěpána, když nepozvali nikoho ze slovenských ústavních činitelů. Na tom měl možná trvat i sám maďarský prezident. Říká se, že špatné jsou vztahy mezi Slováky a Maďary jen na nejvyšší úrovni, zato dole to mezi nimi funguje. Tento případ není zrovna příkladem přínosu zezdola.
Čekání na skutečné chuligány Půlmilionová maďarská menšina na jihu Slovenska je sice fakt a zájem o ni ze strany Budapešti je pochopitelný (hlavně když je ve slovenské vládě Slotova SNS, která si ráda na slovenské Maďary došlápne), ale právě vzhledem k početnosti této menšiny a neschopnosti části maďarské společnosti smířit se s tím, že velké Maďarsko je už minulostí, měla by Budapešť pečovat o Maďary žijící za hranicemi s pochopením pro pocity a případné nepohodlí tamního slovenského obyvatelstva. Jistě že i slovenský prezident navštěvuje nevelkou slovenskou menšinu v Maďarsku. Ta ale nikdy pro své sousedy nepředstavovala žádné nebezpečí, proto se podobná událost na titulní stránky novin nedostane.
Učebnicově se tedy nechová ani jedna strana sporu. Kdyby ale bratislavská vláda svým absurdním rozhodnutím odepřít maďarskému prezidentovi vstup na své území nepřitáhla pozornost okolního světa, ten by se o Sólyomově cestě zřejmě ani nedozvěděl. Nebudou-li schopny najít společnou řeč současné slovenské a maďarské politické špičky, rádi je při kormidle vystřídají ti, kterým zájmy vlastního etnika leží na srdci do té míry, že je sousední národ vůbec, ale vůbec nezajímá. To už ale budou skuteční chuligáni!
O autorovi| Gabriel Sedlák, redaktor LN
