Podíval se, kam pošle míč, a tam ho taky poslal. Stovky gólů, oběma nohama. Parády prováděné s balonem v rychlosti, kterou mu záviděli sprinteři. Nadšení fanoušků Rapidu a Admiry Vídeň, ale ještě víc pražské Slavie, v níž hrál nejdéle, a také Vítkovic a Hradce Králové. A nakonec i uznání fotbalového světa. Jen jedinému se Josef „Pepi“ Bican netěšil. Přízni komunistického režimu, jemuž se hodil pouze do šuplíku s cedulkou „příslušník buržoazie“.
Kopeš jako Bican. To svého času patřilo k největším pochvalám na adresu mladých fotbalistů. Ale nikoli k častým pochvalám. Neboť hrát jako jeden z nejslavnějších českých fotbalistů všech dob, s jehož věhlasem snesou srovnání snad jen Zlaté míče Josefa Masopusta a Pavla Nedvěda, to už chce pořádný fortel.
„Pepi byl Pan fotbalista, považuji za čest, že jsem proti němu mohl hrát. Už tehdy jsme k němu vzhlíželi jako k polobohu,“ pokyvuje hlavou Josef Masopust, který poprvé nastoupil proti Bicanovi počátkem 50. let coby hráč Teplic, zatímco slavný kanonýr po odchodu ze Slavie hájil barvy Vítkovic.
„Potom, když už jsem byl v ATK, jsem proti němu hrával v jeho druhé éře ve Slavii. Byl to fotbalový gentleman a šlechtic, nesnížil se k záludnostem. Měl ale smůlu - kvůli válce přišel o dvě mistrovství světa,“ říká Masopust o hráči, který dal poslední ligový gól, když mu táhlo na třiačtyřicet.
Přestup do Slavie za vilu Český příběh Bicana, rodáka z Vídně (* 25. 9. 1913) s českými prarodiči, začal v jeho třiadvaceti letech. To když již slavného forvarda, který v roce 1934 reprezentoval Rakousko na mistrovství světa v Itálii (čtvrté místo, čs. tým vybojoval stříbrné medaile), o dvě léta později oslovila Slavia.
Přestup do Prahy se povedl v dubnu roku 1937. Přestupní částka?
„Myslím, že to bylo 150 000 korun, za což se tehdy dala pořídit luxusní vila, možná dvě,“ přiblížil Bican v lednu před deseti lety v rozhovoru pro LN, posledním velkém, který poskytl.
A proč právě Slavia?
„Hrála technický fotbal. Kopali v ní Puč, Čambal a hlavně Vlasta Kopecký, jeden z nejlepších nahrávačů na světě,“ pravil.
V kariéře nastřílel na 5000 gólů a v roce 1997 jej Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků na galavečeru v Mnichově vyhlásila spolu s Pelém a Němcem Uwem Sellerem nejlepším střelcem dvacátého století.
„Jenže to bylo šalamounské rozhodnutí. A nespravedlivé. Upřeli mi totiž 229 gólů, které jsem nastřílel za protektorátu,“ vybavil si kanonýr, který opomenutí nesl těžce.
Nápravy se dočkal na prahu roku 2001, kdy měl před sebou ještě necelý rok života. V německém Rotenburgu jej zmíněná federace vyhlásila králem ligových střelců 20. století. V Rakousku a Československu se stal kanonýrem ligy dvanáctkrát (643 ligových branek, z toho 196 v rakouské lize za Rapid a Admiru. Až za ním skončili Pelé a Romário - oba si připsali o jednu ligovou korunu méně. „Zadostiučinění jsem necítil. Spíš promluvila spravedlnost,“ konstatoval Bican po návratu z Německa.
Gentleman s vybraným chováním, který nade vše ctil pravdu.
Do dějin vstoupil také svým neochvějným postojem. Jak za války, kdy jako bývalý Rakušan odmítl vstoupit do nacistické strany, tak po roce 1948, za komunistů.
„Komunisté mě nepřemlouvali, jako bývalému profesionálovi mi nevěřili. Ale vlastně ano - v roce 1951 jsem přestoupil z Vítkovic do Hradce Králové, abych to měl blíž za rodinou do Prahy. Na prvního máje 1953 přišli, abych šel na manifestaci, prý kvůli lidem. A malér byl na světě. Před tribunou s potentáty totiž lidé, když mě spatřili, namísto volání Ať žije soudruh Antonín Zápotocký nebo Ať žije soudruh Čepička, který na tribuně byl, začali skandovat Ať žije Bican! Bylo zle, nařkli mě, že jsem provokatér, a v Hradci jsem skončil,“ připomněl slavnou historku Bican, který se pak vrátil do Slavie, kde hrál až do roku 1955.
Ještě před osudným únorem mu ležely na stole nabídky k přestupu do zahraničí - také z Juventusu Turín. Šest milionů korun, skvělý plat, to všechno bylo ve hře.
Doktor Šíba se zmýlil „I když synové byli ještě malí, bylo to velmi lákavé,“ vybavuje si dnes fotbalistova choť, paní Jarmila Bicanová. „Jenže pan doktor Šíba, místopředseda Slavie a skvělý člověk, mi říkal - do Itálie ne, derou se tam k moci komunisté! Mně bylo třiadvacet, nechtěla jsem opustit rodiče a krásný život v Praze, peněz jsme měli dost. Zůstali jsme a za pár měsíců byli u vesla tady. Můj tatínek byl podnikavý, v Praze měl továrnu na drátěná pletiva, dům, restauraci se zahradou, parcely. Všechno nám sebrali. Dostali jsme se z toho, byť nám po listopadu 1989 nevrátili zdaleka všechno,“ říká.
Kolikrát s manželem litovali, že tehdy neodešli do Itálie?
„Mnohokrát, ale Pepi mi to nikdy slůvkem nevyčetl.“
Bicanovo druhé období ve Slavii si rád připomíná Jan Andrejkovič, který v roce 1953 coby devatenáctiletý v mužstvu začínal.
„Jsou to báječné vzpomínky na báječného člověka. Hrát vedle Pepiho, to bylo jako v pohádce, s balonem totiž uměl naprosto všechno. Střelec, atlet, brilantní technik, výskok, hlavičky,“ vzpomíná 77letý muž, který hrál s Bicanem ještě dalších dvacet let za starou gardu červenobílých. Dobře tedy zná i smutné období, kdy o 21 let starší idol musel živit rodinu nakládáním kamení v holešovickém přístavu nebo jako závozník a pak řidič náklaďáku.
„Ale Pepi to zvládl s grácií. Začalo to za Čepičky, který o něm krátce po maléru v Hradci pronesl plamenný projev a označil ho za symbol buržoazie, a táhlo se to ještě dlouho. Komunisti podle sovětského vzoru neměli rádi hvězdy, jen poslušné pracovníky. Stejně si ale myslím, že Pepiho slávu přidusili jen krapet,“ přemítá Andrejkovič.
V závěru roku 2000 byl českým Fotbalistou století vyhlášen Josef Masopust. Bican, kterého pár dní poté historici označili jako nejlepšího světového kanonýra, skončil druhý.
„Předseda svazu pan Chvalovský mi tam řekl, že volil Pepiho, protože je nejlepší. Odvětila jsem, že ano, protože celý život dřel, aby nejlepší opravdu byl, ale pak se dočká takové nepravdy. No jo, řekl Chvalovský, ale Josef Masopust je náš! Z toho jsem byla v šoku. To mi chtěl připomenout, že všichni, co tam stáli, včetně předsedy, jsou bývalými komunisty, kteří naší rodině jenom ubližovali? Nebo že se Pepi narodil v Rakousku? Copak on není náš?“ horlí paní Bicanová.
„Vyhrál Masopust, ale Pepi uměl opravdu všechno. Pro mě je českým Fotbalistou století on,“ má jasno Jan Andrejkovič.
„Já bych taky zvolil Pepiho, i teď si ho nesmírně vážím,“ přikyvuje Josef Masopust.
Do fotbalového nebe odešel Josef Bican 12. prosince v roce 2001.
„Debatovalo se, jestli uvolnit 350 tisíc korun na Pepiho hrobku a bustu na Vyšehradě, natahovalo se to. Tak jsem řekl - pánové, ujišťuji vás, že ani jeden z nás, ani nikdo z hráčů Slavie už se na Slavín nedostane, zatímco Pepiho národ miloval. A bylo to,“ vybavuje si Miroslav Ondříček, tehdejší předseda představenstva klubu.
