Jsem fotograf vesnice. To už mi zůstane, i když fotografuji i jiné věci. Dětství jsem prožil na valašské vesnici, kde byl můj otec učitelem. V polovině 50. let ve škole připomněl Masarykovy narozeniny, a tak jsme odtud museli odejít. Usadili jsme se v podhůří Jeseníků ve vesnici Těchanov na Bruntálsku, kde otec mohl dál učit. V blízkém Sovinci žiji se svou rodinou dodnes. Můj otec hodně fotografoval, ale nikdy mě to neučil. Poprvé jsem se k tomu dostal až na vysoké škole v Olomouci, kde mi pan profesor Jan Bukovjan půjčil přístroj i tmavou komoru. Úplně jsem tomu propadl, začal jsem fotit všechno, co mě obklopovalo. Nejvíc mě zaujalo téma vesnice.
Vesnice jinak. Vystudoval jsem pedagogickou fakultu a stal se učitelem a ředitelem školy v Sovinci a později v nedalekém Jiříkově. Pořád jsem fotil, jenže vesnice na mých fotkách nevypadala tak, jak si tehdejší režim představoval.
V roce 1982 mě zavřeli. Na pozvání pořadatelů výstavy na Tenisových kurtech v Praze jsem zveřejnil sérii fotografií ze zasedání státního statku. Mezi nimi byl záběr z místnosti, kde na zdi visel portrét prezidenta Gustáva Husáka a pod ním byl předsednický stůl, kde seděli funkcionáři - a před nimi skoro žádní posluchači. Pracovně jsem tu fotografii nazval Přesilovka. Byl jsem obžalován z hanobení republiky a prezidenta. Nejhorší bylo, že mi při domovní prohlídce zabavili kompletně celý archiv, všechny negativy i fotoaparáty a zvětšovák.
Čtyři měsíce jsem byl ve vazbě, a když jsem se vrátil, už jsem nesměl učit. Nejdřív jsem rok balil knížky v knihovně a pak jsem si našel místo dispečera na státním statku. Podával jsem hlášení o tom, kolik se nadojilo mléka, kolik krav se připustilo, kolik se narodilo telat a kolik se pooralo hektarů polí. A pořád jsem fotografoval. Ředitel si mě čas od času zavolal a domlouval mi, ale byl to člověk velmi tolerantní. Nesměl jsem vystavovat ani publikovat, přesto to ale pro mě bylo velmi šťastné období. Byl jsem v prostředí velmi inspirativním.
Době natruc. V 80. letech jsem si řekl, že ze Sovince, který má dvacet obyvatel, udělám kulturní vesnici. Začal jsem tam zvát nejvýznačnější umělce, vystavovali jsme Olbrama Zoubka, Čestmíra Kafku, Olgu Karlíkovou nebo Adrienu Šimotovou. To, co nebylo možno vidět v Praze, bylo vystaveno v Sovinci.
„CK Štreit.“ Kromě výstavní aktivity jsem začal organizovat zájezdy za kvalitní kulturou pro zaměstnance státního statku. Řekl jsem si, že jsem pedagog, a když nemohu učit, zkusím to jinak. Předsedkyni ROH jsem nabídl, že s lidmi budu jezdit do divadel a na koncerty. Začali jsme s jedním autobusem, ale brzo jsme naplnili dva. Během zimního období jsme stihli třeba i šedesát různých akcí.
Velkým zážitkem byl koncert Bohdana Warchala. Lidé se nejprve obávali, zda jeho hudbě budou rozumět, a já jsem si dal za úkol tento jejich strach překonat. Pak se stalo, že mi volala paní z kravína: „Jindro, pusť si rádio, hraje tam Bohdan Warchal“. To byla pro mne největší odměna. Když jsme jeli do Prahy, šli jsme si vždycky po divadle zatančit do baru. Objednával jsem třeba čtyřicet vstupenek a v baru se ptali: Odkud jste? - Ze státního statku. Úplně se vždycky vyděsili, co to bude za lidi, a když jsme odcházeli, byli překvapeni a museli změnit názor. Pak přišla revoluce. Na státním statku jsem se stal přebytečným. Začal jsem zase učit, nejdřív v Praze na FAMU a pak i v Bratislavě a na Slezské univerzitě v Opavě. V roce 1991 přišla první nabídka ze zahraničí - z Francie. Pak následovala Anglie, Německo, Japonsko... Stále jsem fotografoval vesnici.
Fotografování je jedna desetina práce. Zbývajících devět desetin představuje její organizace: je třeba získat kontakty a dostat se k lidem, aby fotografování vůbec mohlo začít.
S lidmi si nejprve vyprávím a získám tak jejich důvěru. Každý z nás je sám, každý je něčím zvláštní a mnozí se potřebují vypovídat. Fotograf se musí naučit poslouchat. A chce to čas: třeba fotografování ve Vítkovických železárnách si vyžádalo dva roky práce, často jsem v továrně trávil i noční směny. Zpočátku přede mnou dělníci utíkali, protože měli strach, že jsem tam proto, abych je přistihl při nedodržování bezpečnostních předpisů. Fotograf by měl být zvídavý. Ptal jsem se lidí, jak se co dělá, zajímal se o jejich práci i osobní život. Někteří se rádi pochlubí, a tak se rozvykládají. Mým cílem je předat svědectví o skrytých věcech člověka. Zajímá mě to, co se odehrává uvnitř člověka, kam nevidíme. To nejobyčejnější a každodenní považuji za nejvzácnější, nejdůležitější a věčné. Hlavní je trpělivost a zaujetí. Bez zaujetí a soustředění není možno nic vytvořit. Profesionální fotograf musí pracovat i na zakázku, ale jedinou motivací by měla být dobrá fotografie.
Co bych chtěl ještě vyfotit? Nemám žádné plány a sny, mě zajímá jakýkoli projekt, nemusí se týkat jen vesnice. Vesnice je však přesto mým hlavním životním tématem.
***
Výstavu (AB)normalizace, která představuje dosud nepublikované fotografie Jindřicha Štreita, můžete zhlédnout do 28. 2. 2010 v Muzeu Kroměřížska. V Praze vystavuje Jindřich Štreit do 29. 12. t. r. v kavárně Platýz.
Jindřich Štreit (63) pracoval jako učitel, knihovník i dispečer na státním statku. A fotil to, co mu bylo nejblíž: vesnici a člověka v ní. Dosud nepublikované fotografie z let 1967-1989 teď vystavuje v Kroměříži.
