Společnost Člověk v tísni mám jednoduše rád. Proč? Protože jsem zjistil, že na rozdíl od mnoha dalších humanitárních organizací je její práce efektivní. Prostředky, které vybere, se nerozplynou ve draze vybavených kancelářích ženevských nebo curyšských ústředí, nenakupují se za ně drahé terénní automobily, neplynou do vysokých platů a zvláštních odměn zaměstnanců.
Peníze, které Člověk v tísni získá, doputují k lidem, kteří pomoc opravdu potřebují a jsou na ni odkázáni. Tyhle peníze zachraňují lidské životy nebo se za ně postaví desítky škol.
Tohle není reklama, ale poděkování lidem z Člověka v tísni za to, že mi několikrát umožnili využít svoje zázemí, třeba v afghánském Mazár Šarifu nebo v Kosovu. I díky téhle pomoci se mi podařilo vyfotografovat několik snímků, které mi později přinesly ocenění.
Uvědomil jsem si, jak je oboustranně prospěšná spolupráce novinářů-fotoreportérů a pracovníků humanitárních organizací. Silná fotografie má - na rozdíl od televize nebo videozáznamu - jednu obrovskou výhodu.
Může zastavit čas a zakonzervovat obraz, silný moment nebo emoci a divák, čtenář se k ní může znovu a znovu vracet. Televizní záznam uplyne - a zůstane jen pocit.
Umění fotografie je lidem velmi blízké a srozumitelné. Proto jsou fotografické výstavy tolik navštěvovány. Myslím, že humanitární organizace jako Člověk v tísni si to uvědomují, a proto s fotografy spolupracují. Jejich akce nejednou začínají výstavou snímků, které ukazují děsivou situaci uprchlíků či lidí postižených přírodní katastrofou. A pokud se podaří dostat do fotografie i určité zobecnění, symboliku té či oné tragédie, pak se snad na diváka kus této emoce přenese a on sáhne do kapsy pro bankovku určenou na pomoc lidem místo, aby ji utratil za několik lahví dobrého vína. Aspoň ví, že jeho peníze opravdu k něčemu jsou. Přesvědčil jsem se o tom mnohokrát.
O autorovi| Jan Šibík, fotograf
