Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Fotografky z jiného světa

Česko

  10:15
PRAHA - Tříští realitu na střípky, hledají krásu v čemkoliv, bojují s okolím a okolnostmi pomocí nahoty - svojí i cizí. Dokážou si udělat svůj svět stejně tak neobyčejný jako jsou ony samy. U jednoho stolu (a za jednou výlohou) se sešly tři umělkyně - Gabina Fárová, Ida Saudková a Tereza Janečková, jež patří mezi nejvýraznější ženy české současné fotografie.

Tereza Janečková, Gábina Fárová, Ida Saudková foto: Alžběta Jungrová, Lidové noviny

Všechny nějakým způsobem provokujete - a někdy až za hranicí toho, co je pro ostatní lidi tabu. Je něco tabu pro vás?
Ida:
Někoho do něčeho nutit. Má práce je postavená na tom, že lidé za mnou přijdou a nebo se nechají fotit dobrovolně. I kdyby to byl sebezajímavější model a mohla bych s ním dokázat sebelepší věci, do ničeho ho nenutím.

LN Traduje se historka, jak jste se seznámila se svým současným partnerem Vladimírem Franzem (hudební skladatel a malíř, kterého zdobí výrazné tetování na obličeji, pozn. red.) o několik let později, protože jste si netroufla oslovit ho na ulici...
Ida:
Prostě ty lidi neruším. Stejně se mi osvědčilo, že s kým se mám setkat, tak s tím se nakonec stejně setkám a dost často se mi lidé, které bych chtěla jako model, nabízejí sami. Stejně tak Vladimír - nakonec nás někdo představil a on zrovna potřeboval fotku na buklet.
A nebyl to jenom on. Milovala jsem Madonnu. To, jak vypadá, hýbe se, její fantastický korzety. Po letech jsem se potkala s transkou (transvestitou), která vystupuje jako Madonna a všechno to má. A tím, že Madonna je dneska už jiná, tak je lepší fotit transku než zpěvačku samotnou.

LN Jak vnímáte tabu vy?
Tereza:
Taky respektuju svobodu jiných lidí. Nevnucuju jim svůj pohled na svět, nevtahuju je proti jejich vůli do svého umění. I když experimentální umění s tímto prvkem pracuje hodně. Jako například videoart Strach ve městě, kdy umělci přepadali různé lidi - třeba někomu násilím vzali boty a zároveň to natáčeli na video. Tohle je pro mě tabu. Gabina: Já jsem pro všechna tabu. Dneska už jo. Zajímá mě můj život, moje rodina. Existuje spousta věcí, které není potřeba říkat nebo dělat veřejně. Jenže dnes je zvykem všechno větrat a lidem je to stejně jedno.

Gábina Fárová, Ida Saudková, Tereza Janečková

Vy jste ale docela často pózovala nahá. Nevadí vám, když to najdou třeba vaše děti?
Gabina:
Proč by mělo? Nestydím se za to, co jsem dělala. Zrovna nedávno jsem je zastihla u počítače, jak prohlížejí na internetu fotky Jana Saudka a ptali se mě - mami, a která z nich jsi ty? Nahota je přirozená. Pokud mají ženy co ukazovat, tak proč to neukázat?

Jak jste se vůbec stala modelkou Jana Saudka?
Gabina:
Potkali jsme se díky mojí mámě (Anna Fárová, teoretička fotografie, pozn. red.). Jan připravoval svoji první velkou monografii pro Ameriku a moje máma mu psala předmluvu. Přišel k nám a řekl -madono, oholila byste se kvůli mně? A já, že samozřejmě. Druhý den jsem přišla bez vlasů a mámu jsem tím tak překvapila, že se až rozbrečela.

Co říkali Terezo vaši rodiče na to, že jste sama nabídla svoje fotky do Hustleru?
Tereza: Vzali to dobře. Když to vyšlo, tak mi ten časopis koupili s tím, že co jsem chtěla, to mám.

A jaké byly reakce ostatních lidí, byla jste na ně připravená?
Tereza: Na to není člověk připravený nikdy. Ale co, řešila jsem to spontánně. Pak, jak jsem už měla odstup, tak už to bylo těžší, protože už jsem v sobě neměla to stejné napětí, jako když jsem ten projekt vytvářela. Ale nelituju toho, hodně jsem se naučila.

Pokud si dobře vzpomínám, tak se tehdy řešilo, jestli šlo o feministický projekt, a nebo exhibicionismus.
Tereza:
Ten projekt má několik významů a je i feministický, i když jsem tehdy nad tím tak nepřemýšlela. Jako feministka svým způsobem i žiju. Nemám muže a je mi jedno, jestli někdy budu mít. Není mi ale jedno, jak se se mnou zachází. Ráda si vybojovávám svoje místo sama, jsem egocentrická. Co se děje mně, to je pro mě zásadní a přes to chápu společnost. Přes sebe jsem pochopila i třeba to, že ženy vydělávají míň peněz za stejnou práci.
Ida: To se divím, že se ti po fotkách v Hustleru neozval žádný manžel. Tak já tě vyfotím znovu, vdáš se a bude ti jedno, kolik vyděláváš.

LN To nepotřebuje, rodiče mají tři domy. Jenže v nich není hnutí, protože jsou plné věcí...
Ida: To chápu. Já už mám věci i v domech svých přátel. A u sebe zase věci, které nefungují, jen jsou krásné. Třeba moje lednice. Je zázračná, vypadá jako z vesmíru, zelené vajíčko, které po odtažení dveří na kolečkách odhalí oranžový vnitřek. Ale nikdy nechladila.
Gabina: Já se přímo brodím dědictvím, různýma věcma, protože můj muž schraňuje každé dřevíčko. Kamarádky mě navádějí, stačí prý zavolat, přijede firma s velkým kontejnerem a všechno to bude pryč. Ale já to na jednu stranu nesnáším a na druhou stranu mám potřebu se tím obklopovat, musím v tom být.

A kdyby to tak nebylo, byla byste schopná mu to všechno vyhodit?
Gabina:
Nejsem feministka, jsem třináct let s jedním mužem a respektuju ho. Nechci, aby odešel se svýma věcma.
Ida: Já feministkám rozumím. Nemluvím o těch radikálních, podle mě není v pořádku nic, co je radikální. Ale chápu to, že se ženy nechtějí mít hůř jen proto, že jsou ženy. Ale co nechápu, je ta snaha přestat být ženami, nechápu unisex. Podle mě by byl život mnohem jednodušší, kdyby se z žen staly zase super ženské a z chlapů super chlapi, tak jak to bylo před druhou světovou válkou.

Vypadá to, že - možná až na Terezu, vám nic neříkají taková ta silná genderová témata - třeba homosexuální černošky...
Ida:
To asi ne, ani nehledám stokilové bělošky s AIDS.

Co říkáte vy, Terezo?
Tereza:
Já jsem sice neměla AIDS, ale když jsem se nechala nafotit pro časopis Hustler, tak jsem měla sto dvacet kilo. Přibrala jsem, jak jsem pořád seděla u počítače.
Ida: Zvláštní, že se ti podařilo shodit za dva roky téměř sto kilo.
Tereza: Nějak se to stalo samo. Zkoušela jsem odtučňovací program, to jsem zhubla jenom asi dvě kila. Pak jsem se dostala do nějaké sekty. Jedli makrobiotickou stravu, ale uznávali nějaké zvláštní náboženství. Tak jsem si po čtrnácti dnech řekla, že to asi nebude ono.
Pak se mi rozbil počítač, začala jsem se víc pohybovat, ale nedělala jsem nic speciálního. Jen jsem věděla, že musím zhubnout. Abych mohla udělat další projekt - tlustý člověk versus hubený.

Všechny jste nějakým způsobem zajištěné. Myslíte si, že byste si mohly dovolit věnovat se fotografii na takové úrovni jako dnes, kdyby vás nepodporovali rodiče nebo partneři?
Gabina:
Já si odjakživa fotkou vydělávám, žiju z ní. Už od doby, kdy jsem fotila ve fotoateliéru, tehdy to snad dokonce bylo družstvo. 
Ida: Jsme vlastně obě družstevnice. Co znám Gabinu, vždycky makala, vždycky se tím živila, já jsem oproti ní líná. Ale skvělou věc může udělat člověk i foťákem za tisícovku. Je pravda, že jsem se vdala a od té doby už nemusela pracovat. Ale nevdávala jsem se proto, že jsem chtěla být zabezpečená, ale proto, že jsem byla strašně zamilovaná.
A kolikrát se pak v mém životě změnila situace. Zažila jsem období, kdy jsem neměla nic, byla jsem nemocná, měla jsem hrozný dluhy. Pila jsem vodu z kohoutku, ale přitom jsem stejně fotila ty transky.

Jak jste se k nim dostala?
Ida:
Měla jsem vymyšlené, že budu fotit hadí ženu. Jenže jsem ji nikde nemohla najít, tak mě kamarádka vzala alespoň do klubu s překvapením. To překvapení bylo vystoupení transvestitů. Před deseti lety to bylo něco výjimečného a okamžitě jsem se do nich zamilovala.

Dost často fotíte zvláštní lidi, potkáváte se s nimi pak dál?
Ida: Dost často. Fotím jen ty lidi, které mám ráda. Takže u mě je to spíš obráceně - nejdřív si někoho oblíbím a pak ho fotím. Například jsem se náhodou seznámila s jedním advokátem. Byl to takový starší pán, neměl moc vlasů. Hrozně mi pomohl, a tak jsem ho z vděčnosti chtěla fotit. Jako poctu. Povedlo se to tak dobře, že když ke mně přijde někdo na návštěvu a vidí tu fotku, tak hned křičí: Co je to za pána? Ten by měl dělat prezidenta...
Gabina: Docela mě překvapilo, když se teď po obnovené samostatné výstavě fotek vězňů z Valdic ozval člověk, který je tetoval. Myslela jsem, že to oni sami. Nebylo možné se ve věznici zdržovat dlouho, takže se nedá říct, že bychom se spřátelili...
Gabina balí věci, odchází za rodinou. Ida má schůzku s „transkou“ v kavárně Louvre a Tereza musí za slepicemi. V téhle hrozné zimě jim mrznou pařáty. Tak takhle vypadají světy fotografek, když zrovna nefotí.

Autoři: