Festivaly fotografie se množí téměř geometrickou řadou – jenom u nás pořád není žádný, který by něco znamenal i na mezinárodní scéně. Ne tak v Polsku.
Nikde na světě si vzájemně nekonkurují tak jako v Polsku, kde v současnosti probíhají hned tři. Zatímco 6. Varšavský festival umělecké fotografie, jehož hlavním hostem je letos Německo, začal nešťastně už v dubnu krátce po smolenské katastrofě, Měsíc fotografie v Krakově a Mezinárodní festival fotografie v Lodži byly otevřeny na sklonku minulého týdne, s pompou a za velkého zájmu publika.
Podobně jako se filmové festivaly v Cannes, Benátkách a Berlíně neobejdou bez hvězd, tak i velké fotografické festivaly lákají na expozice a osobní přítomnost světoznámých autorů. V tomto ohledu byl letos úspěšnější Krakov, jehož zahajovacích dnů se zúčastnil jeden z nejslavnějších fotografů současnosti Martin Parr spolu s celou plejádou předních osobností britské fotografie.
Britové v Krakově Důvodem byla skutečnost, že celý Měsíc fotografie je letos věnován hlavně historii a současnosti fotografické tvorby ve Spojeném království, která je představena daleko reprezentativněji, než tomu bylo před rokem u české fotografie. Brity zastupuje skutečně velkolepá výstava Fakta z života – fotografie v Británii 1974–1997. V ohromných prostorách Národního muzea představuje v dílech deseti autorů stylové proměny dokumentární fotografie té doby i širokou škálu způsobů zobrazování politických i společenských témat z doby ekonomického úpadku Británie, radikálních reforem Margaret Thatcherové a vlády jejích následovníků. Návaznost na tradiční sociální dokument reprezentují především záběry Chrise Steela-Perkinse, ukazující hédonistickou subkulturu tzv. Teddy Boys, snažících se v 70. letech uniknout z ubíjejícího života svých rodičů v nuzných dělnických čtvrtích, a velkoformátové černobílé snímky Chrise Killipa, s větší mírou subjektivity ukazující různé výjevy ze severovýchodní Anglie, obzvlášť těžce postižené zavíráním dolů, hutí a textilek.
Zásadní zvrat do britského dokumentu přinesla v první polovině 80. let tvorba Martina Parra, který začal se svou kamerou na střední formát negativu vytvářet mimořádně ostré a tonálně bohaté snímky s jásavými barvami, u nichž kombinace denního a bleskového světla akcentovaly jejich přízračnost.
V cyklu Z nouze ukazoval s notnou dávkou ironie lidi, kteří si nemohli dovolit odjet na dovolenou někam na Riviéru a trávili ji v omšelém přímořském letovisku nedaleko Liverpoolu na přeplněných plážích plných odpadků a buldozerů. V dalších cyklech se potom Parr zaměřoval na životní styl rychle rostoucí střední třídy, jejíž noví příslušníci poctivě trpěli na různých společensky povinných čajích o páté a večírcích s grilováním, aby se s o to větším zájmem vrhali do nákupních center ve snaze nepromeškat výhodné nabídky. Parrovy tragikomické záběry dodnes provokují zastánce humanistické fotografie svým sarkasmem, ale nepochybně jsou i etickým varováním před devalvací tradičních hodnot a mamonem konzumu.
Krakovská výstava dokumentuje na stylově podobných barevných fotografiích Paula Grahama (znudění lidé v odpudivých čekárnách úřadů práce), Anny Fox (úředníci ve svých kancelářích) a dalších autorů ohromný vliv, jaký měl Parr na celou britskou fotografii. Naturalistické fotografie Richarda Billinghama, ukazující jeho věčně opilé rodiče, však dokazují, že tvorba mladší generace je už jiná. Na řadě dalších britských výstav, roztroušených po celém Krakově, je to dobře vidět – třeba ve skvělých velkoformátových portrétech a výmluvných fragmentech krajin nebo městských scenérií, jež v současném Polsku pořídil Mark Power, nebo na výstavě s názvem Na tomto místě nic není. Kurátor Jason Evans ji sestavil z jednotně vytištěných snímků tří desítek současných autorů, často směřujících od dokumentu k inscenovaným záběrům a konceptuální tvorbě. Při záměrně stereotypní instalaci, kdy stejně malé tisky jsou označeny jenom čísly a jména autorů jsou dostupná jenom na několika papírových seznamech, občas dochází k překvapivým kontrastům či analogům sousedních záběrů, ale jako celek výstava působí především jako exhibice kurátorova ega.
Ženy v Lodži Na lodžském festivalu, probíhajícím hlavně v bývalé továrně o deseti tisících čtverečních metrů, nedominují fotografie z jedné země, ale snímky na téma lásky. Organizátoři ho ovšem pojali velmi široce. Lyrické fotografie milenců tam prakticky neuvidíme, o to více je tam silných snímků v mollové tónině. Mnoho souborů je velmi otevřených při zobrazování intimních chvil mezi starými lidmi (Velkou cenu dostala Dánka Katrin Trautnerová za naturalistický a přitom humanistický cyklus s tímto tématem), smutku vytrácející se lásky mezi mladými manžely (autoreflexivní soubor Američanky Elinor Carucciové Krize) nebo zoufalé snahy syna navázat bližší kontakt s umírajícím otcem (Dny s mým otcem od Francouze Philipa Toledana). Festival přináší řadu objevů nejenom fotografických, ale i tematických – k takovým patří třeba mnohovrstevnatý pohled Dánky Ditty Haarlov Johnsenové na život několika homosexuálů a transsexuálů v mozambickém Maputu.
Zatímco v hlavní festivalové části převládají různé typy současné portrétní a dokumentární fotografie, škála motivů a stylů na přehlídce fotografických škol je daleko širší. České školy v ní zastupuje Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě s fiktivními dětskými portréty celebrit od Barbory a Radima Žůrkových a se sugestivními snímky žen, pracujících v polských dolech, od Arkadiusze Goly.
