V madridském muzeu Prado je Goyovi věnováno několik sálů a tento slavný obraz je vystaven se svým druhem, Dos de mayo na zvláště významném místě, hned u vchodu. Je nutné od těch dvou patetických veleděl trochu odstoupit, aby se v nich divák neztratil. První zachycuje divokou bitku u Puerta del Sol, která se strhla ve chvíli, kdy na Francouzi naverbované egyptské mameluky zaútočil rozzuřený madridský lid.
Francouzi jim měli přinést svobodu, pokrok, civilizaci, jenže málokterý lid, natož ten madridský, snese jen málo věcí hůř, než když mu chtějí poměry napravovat cizáci, navíc ještě bůhví odkud. Madriďané se vrhají s dýkami na jezdce a koně, revolta vypukla. Druhý den Francouzi přebírají iniciativu a podnikají po Madridu razii: seberou každého muže, u kterého naleznou dýku. Odsouzence čeká trest smrti. Celkem to odnese 450 Španělů. To už je děj na druhém plátně, slavném a tolikrát použitém a zneužitém Tres de mayo, možná prvním otevřeně protiválečném obraze. Muž v bílé košili zvedá ruce v gestu, které připomíná Krista na kříži. Jeho tmavá tvář je zalitá světlem, které kontrastuje s tmavým pozadím nočního města a vpřed postupujícím „tělem“ popravčí čety. Goya byl prý ve dnech povstání v Madridu, snad i u toho, když se u Brány slunce strhla mela. Poprava je již dílem jeho fantazie. Mezi zážitkem a vznikem obrazu uplynulo šest let a díla vlastně vznikla na zakázku „reakční“ vlády, která se dostala po Napoleonově porážce opět k moci a kterou Goya vlastně pohrdal. Teprve když jsem stál blízko u obrazu, všimnul jsem si, že ten muž má na dlaních stigmata.
Skoro jsem nevěřil svým očím, ale je to tak.
