I z dobových ohlasů však víme, že byla považována za události. To poslední tento týden však bylo mnohem víc splněnou „kulturní čárkou“ v politickém programu než divadelní exkluzivitou.
První francouzská scéna se v Praze zastavila v rámci svého turné po zemích střední a východní Evropy, zánovních nebo právě přijatých členů Evropské unie. Unás šlo ještě o symbolické předání předsednického žezla na půdě divadelní. Po pravdě řečeno, dramaturgie večera, která spojila dva kratší a žánrově odlišné texty, působila od počátku podezřele utilitárně.
Opět výborní herci Oba komorní texty se v Paříži hrály odděleně na studiové scéně divadla Vieux Colombier a i když jeviště Stavovského divadla není žádná rozlehlá ratejna, bylo to zejména v případě toho prvního hodně znát - dvě skleněné kukaně ne nepodobné telefonním budkám se tu nevyjímaly dobře. Nešlo přehlédnout, že Francouzi přijeli se „zájezdovkou“, jejíž dekorace a kostýmy se hladce rozbalí, sbalí a odvezou, kam je potřeba. Srovnáme-li to všechno s posledním vystoupením divadla v Praze v roce 1999, kdy byla na programu výtečná inscenace Scapinových šibalství se skvělým Gérardem Giroudonem, nelze se ubránit zklamání.
Nepřehlédnutelným přínosem hostování bylo určitě setkání s bravurním herectvím, které se prosadilo i v málo přesvědčivém režijním pojetí Molierovy hry v druhé půli večera. Francouzi předvedli špičkové řemeslo a kultivovaný projev, zejména pokud jde o jazykovou kulturu, přesné vystižení významů slova a schopnost proměnlivosti i nasazení.
Možná měl přijít i kouzelník První část patřila textu sicilského dramatika Scimoneho Slavnost (La festa), kterou nastudoval bulharský režisér Galin Stoev. Hra, která se hlásí k odkazu absurdní dramatiky, líčí tragigroteskní existence uzavřené ve neměnných životních stereotypech bez možnosti z nich vyjít. Sociálně slabší rodina - matka, otec a dospělý syn - žije den ze dne v banálních hádkách, výčitkách a strkanicích o vše od toho, kdo a proč chrápe, kdo komu co koupil, kdo co platí a podobně. Oslava třicátého výročí svatby rodičů ovšem slibuje změnu, která se sotva uskuteční. Toto„kuchyňské čekání na Godota“ nakonec nepostrádalo svou poetiku a výpověď, ale rozhodně nešlo o žádný světoborný import.
Molierovy Směšné preciózky v pojetí Angličana Dana Jemmetta působí nesmyslně. Režisér zjevně odmítl vzít na vědomí fakt, že autor se prostřednictvím hry vysmál dobovým nešvarům, především zaumnému a přebujelému vyjadřování, které bylo stejným módním diktátem jako krajky, nohavice a peří. Jazykovou podobu hry ponechal v původním stavu, ovšem hrála se jakási podivná kouzelnická revue, v níž se stále čarovalo se zatahováním oponek. Zvolená stylizace byla s textem téměř ve fatálním rozporu, nehledě na to, že avizovaná aktualizace a přenesení hry do 60. a 70. let minulého století byly prakticky nerozeznatelné a v konečném výsledku nefunkční. Samozřejmě, že herci neopomenuli rozehrát několik vítaných komediálních příležitostí, ale umělá výroba dvojrolí i „vícerolí“ působila nejvíc ze všeho nemilým dojmem, že bylo třeba šetřit.
Druhý den hostování uzavřela Pocta Molierovi v podobě defilé herců a zástupců dalších divadelních profesí. Soubor ND se tak spojil se sedmou francouzských herců a pod dohledem obou ředitelů -Muriel Mayettové a Ondřeje Černého - se společně holdovalo stařičkému dramatikovi a zakladateli Comédie Francaise. Mayettová ještě přednesla text Jeana Anouilhe a pozdravila přítomného nestora českého divadla Otomara Krejču.
Tento závěr byl samozřejmě milý, a to nejenom pro domácí frankofily, ale demonstrace soudržnosti, síly a věčnosti divadla by jistě vyzněla lépe po zhlédnutí výjimečné inscenace.
