Když někdy v osmdesátých letech obletěly svět první obrázky fosforeskující rostlinky tabáku, vyvolalo to vlny nadšení. Do rostliny byl přidán gen pro světélkující protein ze světlušky a jev dokládal, že jsme schopni vytvořit organismus ze dvou zcela nepříbuzných druhů. V roce 2005 vznikla na Tchaj-wanu první tři světélkující prasata. Díky přidanému genu, tentokráte z medúzy, prasátkům svítila kůže, oči, srdce etc. Kromě vědeckých důvodů se ale dnes již vyrábí (je to to správné slovo?) světélkující organismy jen pro zábavu. Rybka s komerčním názvem GloFish světélkuje v akváriu v několika barevných odstínech, což je jistě atrakcí, jindy může kouzelník z klobouku vytáhnout světélkujícího králíka.
Před několika týdny bylo schváleno prodávání geneticky upraveného lososa, který je dvakrát větší než normálně. I když si vysloužil přezdívku „frankenfish“, jeho maso má stejné složení jako dříve. U prasat je dlouho známé, že nedokážou dost dobře využít fosfor přijatý v potravě. Pokud se prasečí kejda dostává do vody, fosfor funguje jako hnojivo podporující růst vodního květu, voda se ochudí o kyslík a ryby a další organismy mohou zahynout. Nejprve někoho napadlo krmit prasata enzymem fytázou, která umožňuje využívání fosforu, což se víceméně dařilo. Daleko lepším nápadem bylo vložit gen pro fytázu přímo do DNA prasete. Narodilo se enviromentální prase „enviropig“, jehož trus obsahuje až o 65 procent méně fosforu. Vypadá zcela normálně a dnes máme již osmou generaci těchto tvorů.
Pravděpodobně již není daleko doba, kdy začneme vyrábět zbrusu nové organismy. V květnu minulého roku vytvořil Craig Venter první umělou bakterii. Bestiář nových organismů se nám tak v budoucnosti může rozrůst o tvory, kteří zde nikdy předtím nebyli, protože vzniknou podle fantazie designérů.
Mojí otázkou ovšem je, zda bychom do svého kalkulu neměli vzít to, co bych opatrně nazval důstojností zvířete, a zda by třeba prase nemělo mít nárok na to, aby nesvítilo, či jak to říct... Protiargumentem je to, že upravování organismů děláme už dávno, stačí se jen projít po ulici mezi pejskaři a žasnout, co se nám podařilo za ty roky vytvořit z vlka. Podobně můžeme rozjímat nad tím, že pečivo k snídani máme z pečlivě vyšlechtěné a prokřížené pšenice, která se svými divokými předky na Blízkém východě již nemá moc společného. Domnívám se, že ze striktně vědeckých a závažných důvodů snad zvířata modifikovat můžeme, z komerčních nebo jarmarečních pohnutek určitě ne. Ostatně i legislativy evropských států konstatují, že zvíře není věc, a nemohu si s ním tedy dělat, co se mi zrovna zlíbí.
Co lze dělat u zvířat, lze určitě i u lidí. Zatím jen velmi teoreticky, ale přece se uvažuje o tom, že by se do genomu člověka mohl přidat nový chromozom nesoucí geny třeba pro zlepšení paměti, inteligenci, barvu očí, vlasů a tento chromozom by se mohl v každé další generaci updatovat, podobně jako updatujeme operační systém v našem počítači...
Pokud bych řekl své rozhodné ano geneticky modifikovaným rostlinám a váhavé ano určitým geneticky modifikovaným obratlovcům, geneticky modifikovanému člověku bych s určitostí řekl ne. Krom známých obav ze vzniku novodobé aristokracie mám dojem, že bychom učinili první krok k tomu, stát se společností chimér, nejistých, kdo vlastně jsme a kam směřujeme.
Nemáme vzít v úvahu to, co bych opatrně nazval důstojností zvířete, a zda by třeba prase nemělo mít nárok na to, aby nesvítilo
O autorovi| Autor je přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě UK a katolický kněz MAREK VÁCHA molekulární biolog
