Knižní veletrh ve Frankfurtu, veliké haly, klenoucí se k podzimnímu nebi, a sem a tam přelévající se zástupy působí jako fungující stroj, dokonalé inženýrské dílo, třeba obří přehrada. Pocit science fiction umocňuje také letošní host, totiž dva tisíce synů nebes, které sem přepravily vzdušné flotily. Jde asi o padesát spisovatelů, pár stovek nakladatelů, několik krásných hostesek a zbytek je nejspíš armáda dohlížitelů.
Návštěvníci frankfurtského veletrhu jsou prohledáváni, všude visí výstražné plakátky, není to jen kvůli vyhrůžkám Al Kajdy, zaútočit by prý mohli i militantní Ujguři, vždyť říše středu se přece právě chystá popravit jejich vůdce. Paranoia? Mezi veletržními stánky se každopádně procházejí ozbrojení policisté a to tu prý ještě nebylo.
Z toho množství stánků a knih a akcí se do mysli příchozího vkrádá až úlevná rezignace, tady skutečně nelze vše obsáhnout. Pro knihomola je veletrh ovšem příležitost: vždyť kde se vám poštěstí spatřit autory a redaktory takových gigantů, jako je německý Suhrkamp, Hanser nebo francouzský Gallimard či Seuil? Tito lidé právě teď a tady utvářejí tvář literatury, jak ji známe, odtud vítr vane, po těchto gigantech autory vydávají stovky dalších menších nakladatelů. Působí to různě. „Připadám si tu jak mravenec, kolečko ve stroji, už mě sem nikdo nedostane,“ říká zachmuřeně belgický básník Hajk. „Mě to tu zas vždy uklidní,“ oponuje mu Tasja z britského nakladatelství Portobello. „Je nás tolik, kteří se snaží být originální a výluční. Tady zjistím, že mnohdy stejným způsobem. Ztrácím tu pýchu.“ Nejlepší místo To se mnou zas pýcha mlátí ode zdi ke zdi. Večer mám totiž čtení na místě, které je už roky mým tajným snem. Je to na Kaiserstrasse, kousek od nádraží, ve čtvrti plné hospod a bordelů. Za tepanou mříží, skrytou v dlouhé temné chodbě, je vchod do dvora a tam masivní dřevěné dveře s vyřezaným nápisem Freimauerlog a celkem nenápadným znakem kružidla a zednické lžíce. Ano, tohle je ta proslavená frankfurtská zednářská lóže, jedna z prvních vůbec. Na mém úplně prvním veletrhu, čili umolousané knižní burze v pražské hospodě U Nováků, hlídané estébáky, jsem jako jinoch za Bergierovo Jitro kouzelníků, tehdy považované bezmála za okultní, vydal pět set socialistických korun. Proto ten dnešní úžas a radost z neobvyklého místa. Navíc čtení z německého vydání knihy Kloktat dehet, která pojednává o tom, jak Češi rozpoutali třetí světovou válku, uvádí Tomáš Kosta. Nakladatelský veterán, který letošní Frankfurt počítá za svůj asi čtyřicátý veletrh. Za spoluúčasti česko-německého publika tedy knihu vysíláme do světa. Ze stěn nás spiklenecky pozorují bývalí činovníci téhle tajné zednářské klubovny. Mezi nimi i otec zakladatel, usmívající se stařec ve fraku posetém metály, totiž pan Hans Karliczek, původem z Mydlovar.
Tak příště!
Zpátky mezi beton, kov a sklo a nepřeberné police s knihami! První, koho druhý den ráno potkávám, je novopečená nobelistka Herta Müllerová. Kráčí mezi stánky s knihami, obklopená vířícím houfem – kamery, mikrofony, novináři. Na rtech má křiklavě červenou rtěnku, možná pozůstatek z televizní maskérny, vypadá trošičku vyděšeně. Snad ji dočasnou ztrátu soukromí Nobelova cena a s ní i těch, ne zcela zanedbatelných, 10 milionů švédských korun vynahradí. A byla to právě Herta Müllerová, kdo při zahajovacím ceremoniálu vmetla šéfovi čínské delegace otázku, která tu napadá snad každého: Kde jsou ti, kteří přijet nesměli? Neodpověděl. Hlava čínské opozice, charismatický Bei Ling, který byl za práci na ilegálním časopise vězněn, přijel na veletrh s jasným cílem: „Chceme, aby si tu režimní spisovatelé a disidenti spolu sedli a pohovořili.“ Jako by mluvil do zdi. „Doma nás štvali jako zvěř, tady předstírají, že neexistujeme,“ říká spisovatel Zhou Qing, který emigroval poté, co ho tajná policie zbila do bezvědomí. Podsaditý, dlouhovlasý chlapík v džínách a pruhované košili právě uvádí svou knihu. Žádné orwellovské historky o pronásledování, jde o dílo o čínském potravinářském průmyslu. „Komunistická vláda, to je nelítostný manažer,“ burácí Zhou Quing. „Otravují vzduch, řeky i jídlo.“ Zní to povědomě. „A jste vůbec rádi, že byla Čína k účasti na veletrhu přizvána?“ „Ale jistě. Informační blokáda nevede k ničemu. Ti, co sem strana vyslala, se domů vrátí nahlodaní. Režim, založený na represi a cenzuře, už dlouho nevydrží,“ říká Zhou Quingův kolega, básník Bao. Hned vedle, u stánku Tibeťanů, kde je hlavní dominantou symbolická ocelová mříž, mám sraz s Bei Lingem. Chci s ním udělat rozhovor. Nepřichází. Později se dozvídám, že byl právě u českého stánku. Napil se vína, zulíbal tam děvčata a vyzvedl si knihy Václava Havla, o jejichž překlad do čínštiny pečuje. Nevadí. Uděláme ten rozhovor jindy. Třeba v Číně.
