A tak dál, to přece všichni známe: slova sama od sebe naskakují, jak by už dávno byla kdesi zavěšená jako jablka na stromě, na němž vyrostla. Jenomže on musí přijít nějaký sadař a utrhnout je. To byla básníkova role v životě národa. František Hrubín, o něhož se tu jedná, psal verše pro děti mimo jiné také proto, že se jimi živil. Dětská poezie jde za všech okolností lépe na odbyt a krom toho v padesátých letech, kdy jich napsal nejvíc, to byl důstojný způsob, jak zůstat básníkem. On jím byl zcela, stačí se podívat, jak vypadal. To vysoké čelo, ten jemný pohled alkoholického klauna, ten smutek „po chudobě“. V roce 1956 tento plachý člověk na sjezdu spisovatelů jako snad první veřejně prohlásil, že v zemi, která vězní básníky a spisovatele, není svoboda. Přirovnal přitom literaturu k labuti s křídly přimrzlými mezi ledovými krami. Básník má již takový sklon vyjadřovat se poněkud melodramaticky. Nebo obrazně: Bohumil Hrabal kdesi vypráví, jaký měl Hrubín smysl pro humor. (Bohužel nemám teď onen text po ruce, tak to líčím po paměti a není také vůbec jisté, zda si to vypravěč nevymyslel.) Hrubín prý seděl v hospodě a zrovna si dával gulášovou polívku. Hrabal ho chtěl poprosit o stovku: „Ty, Františku, nepůjčil bys mi stovku?“ Hrubín nic neřekl, jen vytáhl portmonku a z ní stokorunu.
K Hrabalově údivu mu ji však nepodal, nýbrž ji rychle roztrhal na kousky a hodil do polívky, zamíchal a rychle snědl. Hrabal na něj užasle hleděl. Hrubín dojedl, napil se piva, podíval se na Hrabala a řekl: „Říkals něco?“ – „Ale nic, chtěl jsem si od tebe půjčit stovku.“ – „Tak to je škoda, já právě jednu sežral,“ řekl František Hrubín.
Není to jak z té dětské básničky?
