* LN Tušilo Frejkovo okolí, že si chce sáhnout na život?
Stav jeho duševního života znalo jen několik málo dlouholetých přátel. Neobyčejně inteligentní umělec uměl zřejmě velmi dobře skrývat své pocity. Nejstarší písemná zmínka o jeho sebevražedných úmyslech pochází z pera jeho přítele, divadelního kritika Trägera. Zmiňuje se o nich v souvislosti s Frejkovým odvoláním z funkce uměleckého ředitele Městských divadel pražských v létě 1950. Träger však svůj poznatek zveřejnil až v roce 1968. Šlo o text asi z let 1951-1952, adresovaný Nezvalovi, kde Frejka píše: „už stojím jednou nohou za Léthé“. Také Frejkova sekretářka Nováková mi v osobním rozhovoru před svou smrtí v roce 1999 sdělila, že jí Frejka předal už při svém příchodu do Karlína dva dopisy na rozloučenou, adresované A. Sychrovi a V. Nezvalovi, které měla předat, kdyby se mu něco stalo. Po jeho smrti nebyly dopisy nalezeny. Je tedy víc než jisté, že bylo jeho vyhnání z Vinohrad rozhodujícím momentem, který vedl k uskutečnění celého úmyslu až o dva roky později.
* LN Je známo, co bylo posledním impulzem?
Mohl to být - ale také nemusel -telefonát, kterým byl Frejka odvolán. Hned poté se postřelil ze své legálně držené krátké pušky. Nicméně je jisté, že se stal obětí kruté štvanice, která se rozvíjela od roku 1949 až do jeho smrti a na níž se podílely anebo k ní přispěly nečisté síly tehdejší StB, ÚV KSČ, bohužel i výbory stranických organizací MDP, tamější ROH, dokonce i někteří představitelé uměleckých svazů a jednotlivci, kteří si s nepohodlným a někdy také nepříjemným umělcem vyřizovali své účty. Jediní, kdo za Frejkou stáli až do hořkého konce, byli jeho nejbližší spolupracovníci, osobní přátelé a také jeho nadřízení, kteří se s ním znali z Pražského povstání. Celá tato kauza je neotřesitelně podložena archivními materiály. K zesílení Frejkových osobních potíží mohl vést i fakt, že dlouhodobě trpěl nesmírnými bolestmi hlavy. Často je tišil uklidňujícími léky, jež si nechával dovážet z ciziny. Sekretářka Nováková mi tenkrát sdělila názor ošetřujících lékařů; údajně působil jeho bolesti mozkový nádor, kterému by byl časem podlehl. Tato informace však není dosud ověřena.
* LN Objevily se nové okolnosti a prameny osvětlující jeho tragický odchod?
P. Bár uveřejnil ve své diplomové práci o Frejkovi z doby jeho působení v Karlíně dva dokumenty, nalezené v Národním archivu. Jejich kopie mi předala herečka Jaroslava Adamová, které je věnoval historik Kaplan. Jde o dva dopisy, nepochybně psané Frejkou, úhledné, bez škrtů. Jeden - asi z července 1952 - je adresován ministru Kopeckému a je psán v době, kdy Frejka připravoval inscenaci Schovávané na schodech. Motivem tohoto uváženého psaní je nepochybně snaha odvrátit od sebe, svého syna a od milované Jaroslavy Adamové smrtelné nebezpečí podezření z politické spolupráce se zatčeným B. Geminderem, tajemníkem ÚV pro zahraniční styky, který byl popraven v procesu s R. Slánským. Dopisem prostupuje zoufalství z postihů, které předvídal a které se opravdu uskutečnily - propuštění z funkce profesora AMU, pokus o jeho vyhnání z Prahy. Druhý dopis je formulován jako předsmrtný. Není datován, je rovněž klidný a promyšlený. Je adresován KSČ a Frejka v něm jasně definuje své postavení jako umělce „vsazeného na diskriminovanou periferii“. V dopise je mimo jiné opět prosba o klidný osud jeho syna a Adamové. Frejka věděl, že se pokořuje na nesprávném místě, věděl však také, že strana trestá - třebas fiktivní - ideologické prohřešky jako dědičný hřích i na dětech a blízkých obětí. Ve Frejkově pozůstalosti se také nachází nedatovaný rukopis. Je adresován ÚV KSČ. Je psán rozházeným písmem a ve velkém rozčilení vzhledem k emfatickým formulacím, mimo jiné: „Nemohu už vytvořit nic než smrt...“
* LN Studovala jste řadu dokumentů, co pro vás bylo nejpřekvapivější?
Je to několik jevů. Nejdříve zdrcující stádnost a záštiplná ochota postavit někoho na pranýř, ukrytá pod zástěrkou politického přesvědčení. Tyto reakce pocházely jak z řad Frejkových podřízených, tak i činovníků tehdejšího divadelního života. A za druhé zděšení ze skutečného poznání mechanismu totalitní moci, který v 50. letech prorostl všechna patra společenské struktury. Jeho chapadla ničila, lámala charaktery, vytvářela klamná zdání. Fiktivní názorový svět, který hlásala tehdejší stranická elita, se tvrdě srážel se skutečnou, někdy až děsivou realitou každodenního života. Jenom čtení několika málo svazků dokumentů z archivu ministerstva vnitra, které byly zpřístupněny v 90. letech, odhalí čtenáři chladnokrevně spřádaná osidla, ve kterých Frejka uvízl. Pamětníci hovoří o atmosféře děsivého strachu. Někdejší herec Vinohradského divadla, režisér Otomar Krejča, ve svých vzpomínkách mimo jiné řekl: „Jiří Frejka se neustále něčeho bál, a ono se to stalo.“ Možná se báli všichni, kteří podlehli „démonu souhlasu“. Ale nikoliv ti, o kterých z dokumentů víme, že tuto štvanici rozpoutali, ani ti, již z ní těžili.
