Obraz Autoportrét se Stalinem aneb Frida a Stalin namalovala Frida Kahlo v posledních týdnech svého těžkého, bolestí duševní i fyzickou (měla už rok amputovanou nohu) sužovaného života. Ten se uzavřel 13. července 1954. Bylo jí 47 let.
Dávno pryč je grácie jejích uhrančivých autoportrétů, dávno pryč je jemnost a propracovanost, dávno pryč je také temný krevní erotismus, který prosakoval z jejího lůna do jejích motivů. Tady zůstal ze všech symbolů jen jediný: Stalin, který je namalovaný tak, jako by se o něj chtěla Frida opřít a dát najevo, že po všech zklamáních života jí zůstala jediná jistota a jediná láska: On. Objekt její úcty je už rok po smrti a kolem jeho hrozivé hlavy pluje zeměkoule. Frida v červeném sedí v pozici hrdé ženy, která je odhodlána vzývat již jen jeho.
Frida Kahlo byla jistě potřeštěná, bláznivá, exaltovaná ženská, která měla mimořádnou schopnost se trápit kvůli mužům, kteří za to nestáli. Její vztah k malíři Diegovi Riverovi měl všechny znaky masochismu, k němuž ovšem on poskytoval dosti důvodů.
Nepochybně podobným citovým a intelektuálním omylem byla její vášeň pro Stalina, která vytryskla, navzdory její známosti s Trockým, se vší silou vášnivé umělkyně. Stalin se vším, co představoval, se jí už dávno proměnil v náboženský idol, který měl mít pravděpodobně stejnou moc, jako mají mít zázračné svaté obrázky lidového katolicismu. Lze si představit, že Frida nemalovala do posledního dechu Stalina jen jako politického vůdce, jen jako vyjádření svého politického přesvědčení, ale malovala ho hlavně jako prostředek svého vyléčení, jako vzývání nějakého mocného šamana, který ji jediný může pomoci. Není proto už důležité, že je to tak neohrabané, neumělé, jako když maluje začátečník. Tohle byla motlitba k velkého Opeřenému hadovi Quetzalquatlovi. Její posledním obrazem je rozmalovaný Stalin. Jemu patřil její poslední pohled.
