Kolik výtečných autorů se obětuje a přestane psát, protože cítí v zádech důležitější úkol? První čtyři sólová alba natočil Peter Gabriel v rozmezí pěti let (1977-1982). Na další čtyři písňové kolekce už potřeboval čtyřiadvacet roků (1986-2010).
Důvod je zřejmý: Gabriel začal nejprve v Británii, pak celosvětově, budovat strukturu pro vtělení „nezápadní“ hudby do popového trhu. V roce 1987 se sešli v klubu zástupci společností a smluvili se na jednotícím pojmenování „world music“: věděli, že není ideální, ale nejméně toho vylučuje a nejvíc zahrnuje. Obchodníkům psali iniciátoři v tiskové zprávě: „Už se nebudete muset děsit, kam zařadit nový pop z Jemenu, bulharské sbory, zairský soukous nebo gambijské nahrávky harfy kora.“ World music ctěná i kritizovaná Na počátku té anabáze Gabriel nejspíš netušil, že mu pod rukama roste obří organizátorská zátěž, která z něj udělá po většinu času kulturního ambasadora a už méně muzikanta. Ale patřil k humanistické popové vlně osmdesátých let: pokud Bono někde odkoukal své krédo „popularita je cenná měna, se kterou je třeba naložit co nejlíp“, pak jistě i u Gabriela, který spolu se Stingem a Brucem Springsteenem brázdil kontinenty na turné ve prospěch Amnesty International. Písně jako Don’t Give Up byly nedvojsmyslným výrazem soucitu všem obětem světových krizí: posilovaly i Čechoslováky, kteří zpoza železné opony jezdili na třaskavý koktejl show a hlubšího smyslu do Budapešti. Vladimír Merta pak zpíval o „archandělu Gabrielovi“: který zpěvák dnes pro někoho znamená tak silnou naději?
V roce 1980 poslal do světa píseň Biko - o smrti vězněného jihoafrického aktivisty Steva Bika - a založil organizaci WOMAD (World of Music, Arts and Dance). Festivaly WOMAD, stejně jako nahrávky z Gabrielova vydavatelství Real World, získaly časem na špičkové profesionalitě: na jednu stranu přesvědčily publikum západního světa a integrovaly do něj vyslance jiných kultur. Jako daň za pevnou organizaci se ovšem Gabriel dočkal mnohokrát kritiky: hlavně za to, že podřizuje kulturu z nepopových sfér zákonům světa showbyznysu. Dokonce se stal karikovanou postavou románu Marka Hudsona Music In My Head: obraz producenta, jehož úmysly vedou afrického muzikanta ke zkáze, byl ale mimo realitu.
Jistě se najdou nezávislejší kruhy: ale Gabriel věděl, že pokud má západní mediální společnost přijmout hudbu senegalského zpěváka Youssou N’Doura či Tibeťanky Jungčchen Lhamo jako víc než výstřelek, je třeba působit silou beranidla. Lze tušit, že mu možná nebylo nejpříjemnější zaujmout pozici „etnického“ mainstreamu: ale udělal to, protože pod jeho pevnou střechou (pro dobrodruhy trochu moc firemní a zajištěnou) se mohly rozpínat další úrovně scény.
Gabriel promýšlí společenské změny na mnoha úrovních. Přesvědčil Nelsona Mandelu, aby inicioval vznik skupiny Global Elders, kde se scházejí státníci a aktivisté k neformálním debatám o globálních problémech. Založil The Hub, „you tube pro lidská práva“, ale i odbory pro hudebníky ve vratké éře digitálního stahování. A když mu došla trpělivost s -lidskými spolupracovníky, zorganizoval v Kongu průzkum a hudební session se šimpanzi bonoby.
„Má duše propadla rytmu!“ hřměl Peter Gabriel v osmdesátých letech: bušili k tomu afričtí bubeníci a anglický zpěvák zasnuboval moderní pop s world music. Nové album (po osmi letech!) je úplně jiná kauza a přijme ho jen určitý posluchačský typ. Gabriel natočil album volných písní se smyčci, kde se jedinkrát neozve elektrická kytara ani bicí.
To je však jenom část konceptu: hlavní je, že Peter Gabriel si vybral ke zpracování šest písní od generačních souputníků (Neil Young, Paul Simon, Talking Heads) a šest od mladší generace (Radiohead, Elbow, Arcade Fire).
Rozprava o písničkářském řemesle Neplést se do řemesla mladým, ale zároveň zase zabojovat naplno: to byla možná úvaha, která předcházela rozhodnutí natočit album coververzí bez rockového instrumentáře. Ve studiu, jež zakládal producent Beatles George Martin, hrál jen klavír a smyčcový orchestr, několikrát rozšířený o ostatní filharmonické sekce. Hned v úvodní Heroes, slavné „berlínské“ pecce Davida Bowieho, překvapeně zjistíme, že tu není ani stopy po původním motorickém rytmu. Gabriel všechno přeformulovává, dává důraz na text, trochu jako by chtěl nabídnout své oblíbené písně pod zvětšovacím sklem - ale neodpustí si přitom vložit do nich zčásti vlastní interpretaci.
Vystačí si: umí závratně zpívat-volat (hned v klimaxu Heroes), emoci a důraz naštěstí hapkovsky nepřešvihává. Tatam je skočnost afrických kytar v Boy In the Bubble, písničce z afrického období Paula Simona: Gabriel ji nechává doprovázet pomaličku (tuhle možnost by z originálu mnozí vůbec nevyčetli) a plně nechává vyznít její melancholický podtón. Právě směřování pryč od „šťastné“ smyčcové hudby albu dává živost a překvapivost. Aranžér John Metcalfe (z kapely Durutti Column) orchestru předepsal jednou ostinata poznamenaná hudbou elektronických smyček, jindy africké struktury a la Steve Reich či rytmický minimal Michaela Nymana. Dá se vystopovat i vliv mysticky meditativního Arva Pärta: úhrnem tedy eklektismus, ale sebevědomější a živější, než kdyby tu tekl hollywoodský sirup. Gabrielovi, který dnes připomíná trochu Seana Conneryho a trochu Konfucia, vychází v My Body Is A Cage (od montrealských Arcade Fire) to, co dělá po léta: klimax s hřímajícím symfoňákem si odbyde uprostřed písně a skutečnou pointu odzpívá do ztišení.
Vydržet chvíli bez show a ironie Zvláštní místo má na albu píseň, která vyšla jako první singl. Newyorští The Magnetic Fields, soustředění kolem rafinovaného textaře Stephina Merritta, nazpívali původně The Book of Love s doprovodem ukulele a ironicky: viz už text, „kniha lásky je dlouhá a nudná, tu zatracenou bichli nikdo neuzvedne“. Ale Gabriel chce věřit. Odpíchl se od druhé části textu: „A přece miluju, když mi z ní čteš, od tebe si nechám číst cokoli.“ Tady jsou smyčce nejžánrovější a chtělo by se předpovědět, že otevřené vyznání si lidi budou nechávat hrát na svatbách. Punkerským povahám, které od pop-music chtějí rebelské odreagování, se nad tím zvukem nejspíš zvedne žaludek odporem. Ale Gabriel to po čtyřiceti letech na scéně zpívá vlastně taky jako protestsong: proti skepsi. A aby idyle srazil hrany, hned po doznění vypálí klasickou chmuru Randyho Newmana I Think It’s Gonna Rain Today: „Jdu sám, sám / Na cestě plechovka / Nejspíš ji nakopnu / Takhle se jedná s přáteli.“
Někde vychází Gabrielův posun problematicky: přece jen si zvolil kód zpomalení, emocí, předrockového instrumentáře. To občas vede k rozcajdanosti. Když se z Lou Reedovy písně vytratí jeho strohost, ležérnost a artikulace na půl úst, nějak to nejde; silnou náhradu nenašel Gabriel ani k stylu samotářského songwritera Bon Ivera, který, sám sobě sborem, si všechno nahrál osobně v odloučení ve srubu.
Nad albem visí ještě jeden zásadní risk: „rockový Hamlet“ Gabriel (jak ho nazval před lety Jiří Černý) všechnu svou závažnost vždycky vyvažoval showmanstvím a překvapivostí - na posledním turné jezdil na kole po stropě hlavou dolů a vystupoval coby kameraman reality show. Na Scratch My Back hravý element nenajdeme: jenomže třikrát hurá, výsledek tím netrpí a polohu „happy sad“, slastného smutku, se tu prostě podařilo naplnit.
Ořezaný „středoevropský“ booklet Scratch My Back vychází po osmi letech od posledního studiového alba Up (2002), a to zase vyšlo po desetileté pauze od Us (1992). Gabriel natáčí takhle málo - mimo jiné proto, že se po léta stará o jiné hudebníky. S tímhle projektem si dal pohov od podpory world music; jako by cítil, že by měl říct svoje i k mistrovskému písňovému řemeslu, které po všechna ta léta taky vzývá a žije jím, jen mu dával najevo podporu méně okázale než pákistánským sufistům a nigerijskému afrobeatu. Právě díky tomu, že „vaši denní dávku emocí“ ve smyčcích tu tak mocně vyvažuje rozprava o songu, Gabriel (a ne že by to od něj každý čekal) zas uspěl. Natočil album, do něhož se s opakovaným poslechem dá pronikat hloub a hloub.
P. S.: Jak to tak bývá u populárnějších alb na kompaktech, distribuuje se u nás „středoevropská“ verze, která nabízí lacinější produkt s jednodušším obalem, seříznutým na jeden list. To je ovšem u tohoto titulu docela problém: nejen že přijdeme o pěstěnou grafiku labelu Real World, ale hlavně o veškerou dokumentaci včetně seznamu původních autorů a interpretů. Máme tedy na vybranou: buď ignorovat zájem, čí písně Gabriel převzal, anebo hledat na webu. Nebo si uvědomit, že tahle forma alba se nepovedla a koupit hudbu laciněji ve formě virtuálních souborů: okleštěný obal, po němž se bude stýskat málokomu, je pravý opak toho, čím mohou dnešní vydavatelé ještě udržet zájem o kompaktní disky.
Neplést se do řemesla mladým, ale zároveň zase zabojovat naplno: to byla možná úvaha, která předcházela rozhodnutí natočit album coververzí bez rockového instrumentáře. Ve studiu hrál jen klavír a smyčcový orchestr.
