Přečetl si Darwinův cestovní deník a vydal se na Galapágy. Zoolog Jan Andreska z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy chtěl poznat, jak se změnila příroda a celkové poměry na tichomořských ostrovech více než 170 let po návštěvě britského badatele.
Domov želvy prozradí její krunýř Španělský název Galápagos lze přeložit jako Želví ostrovy. Jméno je to příhodné, neboť na mnoha z 19 ostrovů žijí desítky mohutných želv sloních. Dospělý jedinec váží až 200 kilogramů a mnozí se dožívají stejného počtu let. Některé exempláře tedy mohl jako mladé vidět i Darwin.
Zástupce guvernéra Galapág se britskému přírodovědci pochlubil, že podle tvaru krunýře dokáže určit původ želvy z kteréhokoliv ostrova. Díky nepřítomnosti přirozených nepřátel se totiž v dávné minulosti krunýř nad krkem začal zvedat a rozšiřovat, což želvám umožnilo spásat i keře a větve nízkých stromů. Pokud ale želva žije na ostrově porostlém jen trávou, má krunýř kolem dokola stejný okraj. Tento vliv prostředí na vývoj organismu vzal Darwin v úvahu po návratu do Británie, kde asi 15 let dotvářel evoluční teorii.
Důležitou roli hrál rovněž pohlavní výběr. Britský badatel si do zápisníku poznamenal: „Želvy velmi milují vodu, vypijí jí veliké množství, povalují se v bahně.“ V mokrém živlu si želvy libují stále a dostatek informací poskytovaly patrně i při studiu partnerského výběru, i když dnes by pozorování neprobíhalo tak hladce jako před 174 lety.
Jan Andreska říká: „Želvy se páří velmi často a kolem dvojice je obvykle tolik turistů s fotoaparáty, že je dost obtížné cokoliv vidět.“ Domněnku britského vědce potvrdili až potápěči I když Darwin v zápisníku popisuje přítomnost zdivočelých vepřů a kozích stád, nevznikaly s těmito invazními živočichy tehdy ještě takové problémy jako o pár desítek let později. Když v polovině 20. století přivezli námořníci na jeden z ostrovů kozla a dvě kozy, stoupal jejich počet takovým tempem, že po dvaceti letech tam bylo střeleno 38 tisíc těchto zvířat.
Zatímco kozy jsou vážnými potravními konkurenty želv, zdivočelí vepři, rovněž přivezení lidmi, nadělají ještě větší škody. Sežerou snůšky vajec všech ptáků a citlivým čichem vyslídí také vejce leguánů a želv zahrabaná do země.
Přibližně od roku 1970 zahájila správa Národního parku pokusy o likvidaci invazních zvířat. Ovšem najatí lovci si práci poněkud šetřili, protože chtěli, aby je odstřel živil po mnoho let, takže se situace zlepšovala velmi pomalu. Před několika roky správa parku najala specialistu z Nového Zélandu. Ten si přivezl vrtulník a rychlopalnou puškou na jednotlivých ostrovech postupně loví tisíce koz a vepřů.
Razantní ochrana původní fauny a flory zřejmě zabrala. „Na lávových kamenech se vyhřívají desítky černých leguánů. Přírodní solárium si užívají asi tak do jedenácti, pak vklouznou do poměrně chladných vod Pacifiku a přibližně hodinu požírají chaluhy podél pobřeží,“ říká Jan Andreska.
Když Darwin tyto plazy pitval, našel v jejich žaludku směs zelené hmoty z moře. Ale protože je neviděl při pastvě, jen spekuloval, že se pravděpodobně potápějí do hloubky. Jeho správný předpoklad potvrdili potápěči až ve 20. století.
Po mostě, nebo na voru?
Jak se zvířata dostala na Galapágy vzdálené přibližně tisíc kilometrů od kontinentu? Spekuluje se o tom, že v poslední době ledové, kdy klesla hladina, vznikl mezi Jižní Amerikou a souostrovím pevninský most. Slabinou hypotézy je fakt, že oceán je v této oblasti velice hluboký a spojení pro přechod suchou nohou by asi vznikalo dost obtížně.
Mnohem pravděpodobnější vysvětlení nabízí varianta zvaná teorie voru. Modelová situace vypadala následovně: strom na břehu velké řeky podemlela voda a odnášela kmen do Tichého oceánu.
Zvířata, která právě v tom okamžiku přebývala v koruně nebo v dutinách kmene, se stala nedobrovolnými pasažéry dálkové plavby.
Jihorovníkový proud je ve směru na Galapágy dostatečně silný, takže cesta trvala přibližně čtyři týdny. Bez potravy to mohli zvládnout různí leguáni, ještěrky a další plazi. Savci přežili jen v případě, že během plavby alespoň trochu zapršelo. S jistou dávkou štěstí se tak dostali na souostroví také drobní hlodavci.
Ptáci se obešli bez přirozených vorů. Když si chtěli vodní opeřenci udělat za letu přestávku, usedli na hladinu. Suchozemští ptáci měli k dispozici Kokosový ostrov čnící z vody přibližně na polovině cesty mezi pobřežím Střední Ameriky a Galapágami.
Revoluce, evoluce Už v Darwinově době patřilo souostroví republice Ekvádor. V jediné osadě žilo přibližně tři sta osob, většinou politických vězňů. Za druhé světové války postavili Američané na jednom ostrově vojenské letiště, aby mohli hlídat Panamský průplav před japonskými bombardéry.
V roce 1946 vojáci odešli a na přistávací dráhu začala dosedat letadla s vědeckými expedicemi. Odborníky zajímalo prostředí právě díky Darwinovým zápiskům. Experti začali točit přírodopisné filmy a svět se rychle dozvídal o krásách souostroví.
A přiletěli první turisté. V roce 1980 se udává počet návštěvníků okolo 20 tisíc, v roce 2006 už téměř 150 tisíc osob. Vyrostly hotely, stoupla spotřeba potravin a vody, o kterou byla na ostrovech vždy velká nouze. Proto se většinou dováží z pevniny nebo vyrábí osmózou přímo na místě.
Turistický byznys má někdy až humorné souvislosti. V době, kdy tam pobýval Jan Andreska, zrovna frčela trička s portréty Che
Guevary, Darwina a slovy Evoluce, nebo revoluce?
***
Co mohl Darwin spatřit na Želvích ostrovech
Britský přírodovědec navštívil souostroví před 174 lety. Dodnes je možné spatřit druhy zvířat, která tehdy na Galapágách žila.
Drozdec pije beze strachu vodu z lidské dlaně, stejně jako za Darwinových časů. Tito ptáci mají mírně rozdílné tvary zobáků a barvu peří podle toho, ze kterého ostrova pocházejí. Darwina tato skutečnost dovedla k úvaze o tom, že se tyto ostrovní druhy vyvinuly z jednoho původního. Evoluční teorie byla na světě.
O autorovi| Josef Matyáš, redaktor LN
