Déšť, který padal na město od nedělního rána, konečně ustal. Holubáři stahují plachty z klecí. Na ptačím trhu pod zvětralými hradbami se na jednom z nejvyšších vrcholků Istanbulu sešli muži ze čtvrti Edirnekapi. Je odtud ohromující pohled na metropoli táhnoucí se od obzoru k obzoru. Z necelých dvou milionů obyvatel na konci 60. let se město rozrostlo na dnešních dvanáct. „Už to tu není, co to bývalo,“ prohodí německy drobný padesátník v proužkované košili. Prodává tu se svým synem pestrobarevné stehlíky. „Když jsem byl mladý, bylo tu příjemné žít. Teď sem chtějí všichni, Anatolci, Kurdové… To už není můj starý Istanbul,“ stěžuje si ptáčník, donedávna sám gastarbeitr ve Stuttgartu. Proč tedy nezůstal v Německu, kde dvacet let pracoval? „Tam stehlíky chytat nesmíte. A když chcete jít na ryby, musíte mít povolení,“ usmívá se.
Starší Istanbulčané si rádi postěžují, že lépe už bylo. Že posledních dvacet, padesát, dvě stě let to stojí za houby. Kde je někdejší sláva sídla osmanského impéria? Nebo naopak: kam zmizela atmosféra Istanbulu z nedávných dob, kdy tu žil pouhý milion lidí? Stojíte na kopci nad zálivem Zlatý roh a jasně cítíte, jak město vibruje, hučí. Co to je? Ozvěna sultánských časů určitě ne.
Turecko je demograficky podstatně mladší než všechny evropské státy. Mladých jsou v Istanbulu miliony. A ti problém s nostalgií a sebevědomím nemají. Zahraniční magazíny už asi deset let líčí jejich město jako energií nabitou metropoli módy a emancipace, most mezi Západem a Východem. A istanbulští teenageři a dvacátníci uvěřili. Možná na tom něco bude. Když přejedete trajektem přes Bosporský záliv z evropské části do Asie, zjistíte, že na druhém břehu to vypadá mnohem evropštěji než na „starém“ kontinentě. Na nábřeží vás vítá zlatá socha otce moderního tureckého státu Atatürka, který v zemi i desítky let po své smrti (a v době vlády islamistické strany) úspěšně drží islám zkrátka. I díky němu se Turecko jako jediná islámská země těší skutečné důvěře Západu – má funkční demokracii, stát oddělený od náboženství, je členem NATO a jednou možná bude i v EU. Ve čtvrti Kadiköy se prodíráte davy studentů jedné z mnoha istanbulských univerzit, šátky tu nosí méně dívek než na západní straně zálivu. V kadiköyském parku mě mladík v kožené bundě zdvořile žádá, zda bych si nepřesedl na jinou lavičku. V ruce má kameru, po boku krásku s havraními vlasy – s několika kamarády natáčí studentský film. Na místo, kde jsem seděl, dopadá příhodné světlo. „Ona se nechce vdát, chce si prostě užít s více muži,“ vysvětluje mi leitmotiv příběhu.
Trajekt se vrací zpátky do Evropy. U přístavu můžete nasednout na tramvaj a vyrazit s davem turistů do Modré mešity či zmizet v některém z nočních podniků ve čtvrti Beyoglu. Já ale mířím do nejstarší istanbulské čtvrti zvané Fatih, jíž se říká „opravdový“ Istanbul. Na ulicích převažují ženy v černých čádorech, vidět jsou jen oči. Přezdívku Fatih – dobyvatel – měl sultán Mehmed II., který vtrhl v 15. století do města, jež se tehdy jmenovalo Konstantinopol, a masakroval tu křesťany.
Z minaretů začínají kvílet muezzini. Vousatý muž sedící na židličce před svým krámkem mě zve na čaj. Proč se nejde modlit? „Náboženství neodpovídá na moje otázky, na otázky 21. století. Mě zajímají galaxie, černé díry.“ Čaj je skvělý. Dám si ještě jeden.
O autorovi| Vladimír Ševela, redaktor Týdne
