130 let

Game over. Navrátilová je znovu Češkou

Česko

V roce 1975 bylo Martině Navrátilové osmnáct let. Na US Open právě prohrála semifinálový zápas s Chris Evertovou a poté sebrala odvahu k osudovému kroku - emigrovat z komunistického Československa. Rozhodla se prý přímo na kurtu. „Odehrála jsem míček a najednou jsem si uvědomila, že nepřemýšlím nad tím, jak soupeřku porazit, ale nad tím, jestli to není náhodou naposledy, co mě komunisti do Ameriky pustili,“ vzpomínala později tenisová legenda. Režim reagoval tak, jak bývalo v podobných případech zvykem: odebral „zrádkyni socialistického zřízení“ občanství. Navrátilová pak většinu svých největších tenisových úspěchů oslavila jako Američanka, kterou se oficiálně stala v roce 1981.

Nyní se ale kruh uzavřel. Navrátilová je znovu Češkou. „Občanství jsem dostala zpátky 9. ledna,“ řekla v úterý během návštěvy Tokia. Pro tenistku se tak završil dlouhý proces - o znovuudělení českého občanství zažádala už před drahnou dobou. „Už je to asi sedm let, co jsem poslala papíry, a úředníci je ztratili. Já teď nemám čas ani možnost dát zase dohromady všechny náležitosti jako rodný list a podobně. Ale až přestanu hrát, znovu to udělám. Ráda bych měla obě občanství,“ řekla Navrátilová v roce 2005 v rozhovoru pro deník Sport. Svůj plán očividně dotáhla do konce.

Nejlepší tenistka historie si ale samozřejmě ponechá i americký pas. Je víc Češkou, nebo Američankou?

„Nejsem mystik, jsem spíš pragmatická, a asi budu potrhlá - ale na mou duši věřím, že jsem se narodila s tím, aby se ze mě stala Američanka. Amerika na mě čekala. Dala mi přátele, prostor a svobodu, vzpěračské nářadí a správnou stravu,“ cituje Navrátilovou biografie s názvem Martina, vydaná v roce 1985. „Češka ze mě ale nikdy nezmizí,“ nechala se slyšet před nedávnem. „Jsem prostě občan zeměkoule. Takhle to říkal Arthur Ashe a já se cítím stejně. Když přijedu do Česka, cítím se doma. Ale stejně tak se cítím i v Coloradu nebo na Floridě.“

Nebyla by to ale Navrátilová, aby zprávu o znovuudělení občanství neprovázela drobná kontroverze. Agentura AFP dala například do souvislosti její „návrat ke kořenům“ s její několikrát veřejně deklarovanou averzí vůči prezidentu Georgi W. Bushovi.

„Je pravda, že když jsem žila v Americe, nebyla jsem moc pyšná na to, že jsem z Československa. Ale když komunismus padl, začala jsem pyšně říkat: Jsem z České republiky. Už je to něco jiného, než to bývalo předtím. Opravdu jsem se za tu naši vládu dřív styděla. Styděla jsem se za to, co se v Československu dělo. No a teď se zas můžu stydět za to, co se děje v Americe. My jsme si toho Bushe zvolili. Což je ještě horší! Komunistickou vládu v Československu si naproti tomu nikdo nevybíral,“ řekla loni v květnu v rozhovoru pro Lidové noviny. AFP ve svém zpravodajství použila citace Navrátilové právě z tohoto rozhovoru. Čtenář tak snadno mohl získat dojem, že tenistka nyní jaksi duchovně „emigruje“ z USA zpět do rodné země, zhnusena Bushovou administrativou, což je samozřejmě nesmysl.

Přesto má kauza „Češka Navrátilová“ politický podtext. Jako ostatně spousta věcí, souvisejících s názory tenisové šampionky. Navrátilová totiž současným českým - ale nejen těm českým - sportovním hvězdám připomíná, že sportovec nemusí být jen svalnatá figurka bez vlastního názoru, kterou si mohou všelijací bafuňáři a mocipáni postrkovat, jak se jim zrovna zachce. Navrátilová se ráda vyjadřuje k veřejným záležitostem, politická témata nevyjímaje. A činí tak s podobnou vervou, s jakou kdysi drtila soupeřky na tenisovém kurtu. „Bush teroristy spíše vyrábí, než potírá,“ prohlásila jednou.

Podobně to od ní schytal i český prezident Václav Klaus. Když se Navrátilová před dvěma lety zúčastnila turnaje Prague Open na Štvanici, novináři se jí zeptali, zdali jí něco na současném Česku vadí.

„Jsem naštvaná na českýho prezidenta,“ zazněla rázná odpověď.

„Vadí mi, jak negativně se vyjádřil k homosexuálním vztahům... Když tohle říká jako prezident země, když mě neuzná jako stoprocentního člověka, když říká, že můj vztah není stejně hodnotný jako jeho, tak s ním nemůžu být spokojená.

Takový názor, jako má Klaus, je v Evropě velká výjimka.

Je mi to líto. Myslela jsem, že je víc liberální.“

Současné sportovní elity se takovýchto výroků bojí jako čert kříže. Raději mlčí. Nebo mlží. Sport je přece apolitický, zní častá výmluva. Detailně je to vidět na aktuálním sporu o čínskou olympiádu. Že se v Číně nedodržují základní lidská práva? Na to se českých sportovců raději neptejte. Opatrně sice řeknou něco obecného o tom, že by měla být svoboda všude na světě, přímé kritiky čínského režimu nebo třeba rovnou výzvy k bojkotu se od nich ale nedočkáte. Otevřeněji a odvážněji na toto téma promluvila v minulosti pouze oštěpařka Barbora Špotáková.

Celá tenisová kariéra Martiny Navrátilové je příkladem toho, že velkých věcí lze ve sportu dosáhnout i neortodoxní cestou a že se při tom nemusí nutně „držet huba a krok“.

Olympiáda v Pekingu je už v srpnu a mezi sportovci je stále ticho po pěšině. Pokud by české občanství pro tenisovou rebelku rozproudilo debatu o zarážejícím mlčení současných šampionů, byl by to pro Navrátilovou další vítězný fiftýn.

O autorovi| Adam Nenadál redaktor LN

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás