Ministr financí Eduard Janota nechce do tepláků. Ani se mu nedivíme. Který ministr financí by chtěl následovat nebohého Iva Svobodu?
Páteční Hospodářské noviny přinesly (lépe řečeno: schovaly na zadní stránky) nenápadnou, leč o to zásadnější zprávu: vyhlášení vítěze ekologické nadzakázky za sto miliard se odsouvá na podzim. Oficiální zdůvodnění je zábavné („nevíme, zda bychom stihli, kdyby soud zrušil...“), skutečné je přímočařejší: Janota evidentně nechce mít s tendrem nic společného. Kdyby byl tendr čistý, nezdráhal by se ministr financí poblahopřát v květnu vítězi.
Pokud existovaly vážné pochyby o ekologickém supertendru, pak je odsunutí na čas po volbách jen potvrdilo. Ministr si skoro dvacet let buduje pověst korektního účetního a o tento goodwill se na samý konec kariéry nenechá jedním kšeftem připravit.
Platím daně, proto mám nárok na Urquell zdarma... ... i volič KSČM vidí, že je to jaksi blbost. Ale varianta „Platím daně, proto mám právo adoptovat dítě“ si s úspěchem razí cestu veřejným prostorem. Pevně věřím, že P. T. čtenářům je nesouvislost obou fenoménů zřejmá, jen mi hlava nebere, proč se tahle logická přesmyčka zas a znovu objevuje ve všech médiích. Asi proto, že ji prosazuje část homosexuální komunity, a tu je třeba jaksi z principu podporovat, neb to jest pokrokové.
Druhá část argumentace části homosexuální menšiny bojující za právo mít děti je závažnější a vyžaduje trochu důraznější reakci: je z ní cítit nárok, „právo na dítě“. Bylo by nešťastné, kdybychom tento diskurz přejali. Jak u homosexuálů, tak u heterosexuálů.
Nikdo nemá právo na cizí dítě. Je to naopak: hledáme pro opuštěné děti nejvhodnější prostředí. Pokud tu má někdo na něco nárok, právo, pak je to dítě, nikoli potenciální rodiče. Stovky heterosexuálních párů jsou ročně vyřazeny z programů náhradní rodinné péče, protože se hledá optimální rodina pro strádající dítě, nikoli optimální dítě pro hladovějící pár.
Výchova dítěte dvěma tatínky je bezpochyby riskantní, ale nutno přiznat, že „výchova“ v dětském domově má k dokonalosti daleko. Každopádně osud dětí bez fungujících rodičů je mnohem palčivější než bezdětnost homosexuálních párů. Nebylo by od věci, kdybychom s legalizací adopcí nespěchali, ale využili sporu k zásadní diskusi o pomoci deprivovaným dětem. Máme nejvíce dětí v ústavních zařízeních na světě – a také víme, že většina absolventů (56 procent!) „spadne“ do trestné činnosti.
Sadopcí je to v mnohém stejné jako s uzákoněním registrovaného partnerství: národní debata se vede kvůli symbolicky zásadní, ale prakticky marginální věci. Zákon za velikého halasu několikrát neprošel parlamentem, naposledy jej ještě marně vetoval prezident. Výsledek „nezbytného“ zákona? Za čtyři roky jej využilo necelých tisíc párů... Desetitisíce dětí v dětských domovech skutečně citově strádají – ale asi jsou málo sexy.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN
